Stránky věnované severským zemím.

První měsíc jsem s ofačovanýma pacinkama obcházela počítač velkým obloukem. Ono to ani jinak nešlo, když mě z obvazů čouhal pouze malíček a palec a v té fázi pro mě bylo úspěchem i bezproblémové užití toalety. Další měsíc jsem pak opatrně ťukala do klávesnice pomocí palců, což nelibě nesl Luboš. Asi se tím ničí klávesnice.

No a někdy začátkem dubna mi Luboš objednal suprovou malinkatou klávesničku, která je jen o trochu větší než mobil a písmenka se na ní mačkají jen dvěma prsty /v mém případě palci/. Tím skončilo mé nedobrovolné vyhnanství od PC a internetu.

Krátká rekapitulace aneb tenkrát za války

Z mých deseti prstů na horních končetinách mi jich sedm omrzlo, všechny na posledních článcích. Ve výčtu budu prsty označovat číslem, kdo si má blbé názvy jako ukazovák apod. pamatovat. Nepostiženy byly V.prst vpravo a I. a II.prst vlevo. Na I. a II.prstu vpravo a V.prstu vlevo se nacházely omrzlinky jen II.stupně, které ve Finsku ošetřeny nebyly, protože na místní poměry to ani omrzliny nebyly a nestálo to za řeč. No a na III. a IV.prstu oboustraně jsem měla ty nejtěžší omrzliny /prostě kdo umí, ten umí/.

Mimochodem, napadlo někoho z Vás, že s výše uvedenou konstelací jsem prakticky neměla žádnou možnost se za jízdy držet v dopravním prostředku? Obzvlášť výživné to bývalo v době převazů, kdy jsem se ještě plná bolesti z odstraňování nekróz vracívala domů narvaným autobusem. Že by mě někdo ze sedících studentíků uvolnil sedadlo, to jsem ani nečekala. Ale že mě nikdo ani nepustí k tyči, to mě fakt vyšokovalo. Poprosila jsem tedy jednu mladou dívku, která u jedné takové stála a měla jsem v plánu ji obtočit lokty a takto se jí držet /tyče, ne té dívky/. Byla jsem slušně poslána do... no však víte kam. Prý se mám chytit nahoře. Asi si představovala, že se na dobytčí háky visící od stropu zavěsím za malíčky. Odevzdaně jsem se tedy posadila na schody, protože to byla jediná možnost, jak cestu absolvovat a nenabít si při tom hubu. Tvářila jsem se u toho jako správný bezdomovec a po pár minutách už se na mě déle nevydržel dívat asi 80ti letý pán a ponoukl mi svoje sedadlo, což jsem s povděkem přijala. Ono se to fakt nezdá, máte sice nohy zdravé, přesto jste na tom podobně jako ti se sádrou na noze, alespoň tedy co se týká stability v autobuse. Zbytek osazenstva pak na mě upíral vyčítavé pohledy, asi jako kdybych důchodce z místa vyhodila škrcením palcem a malíčkem v oblasti krkavic. On se mnou zapředl přátelský rozhovor, jak si za války přerazil obě předloktí, což se mu prý vybavilo, když mě spatřil. Hustil do mě, jak si to přivodil, ale díky mému nadopování se léky proti bolesti si už nepamatuju, zda bojoval s Rusy proti Němcům nebo naopak, když šel v noci močit za stodolu a zakopl o vidle. Nebo mu ty paprče zlomili Němci vidlemi při výslechu ve stodole poté, co ho pomočili v obličeji? Drobné detaily rozhovovu nezůstaly v mé paměťové stopě. Bodrý stařík se tvářil, že posloucháním jeho historky jsem mu udělala neskonalou radost. Vida vida, tím, že jsem se nacpala místo něj sednout jsem vlastně udělala dobrý skutek.

Račice poprvé vaří

2,5 měsíce po úrazu moje účast na domácích pracech spočívala v tom, že jsem Luboše doprovázela do obchodu a ukazovala jsem mu, co má vložit do košíku. Chleba mi doma krájel a když jsem měla chuť na jablko, musel mi ho rozčtvrtit. Životem jsem v té době /a vlastně dosud/ proplouvala jakožto račice /rak-chlap, račice-ženská/ - používala jsem pouze palec a ukazovák a zbytek prstů byl sevřený v dlani. Jednak byly prstíky stále ještě nefunkční a bolestivé, jednak díky zkracujícím se šlachám jsem je ani moc nedokázala natáhnout.

Na Velikonoce jsem se rozhodla již zapojit do péče o domácnost a pokusila se uvařit jednoduchou omáčku. Přesně po sedmi minutách opatrného držení vařečky mi na III.prstu vpravo naskočil velký puchýř. A to jsem si při míchání dávala opravdu velký pozor na to, abych se nedostala s rukou nad páru. Prostě při svírání dřevěné rukojeti se tato třela o můj prstík a tímto kontaktem došlo k narušení mé nekvalitní kůžičky. Pozůstatky puchýře tam jsou ještě nyní, tři týdny poté. Bohužel ještě hojení neprobíhá tak, jak má. Zkusila jsem to jako výmluvu, abych dál nemusela pacinky pokoušet, ale neprošlo to. Prý to mám místo rehabilitace.

Moje schopnosti od té doby příliš nepokročily a vrchol mého kuchařského umění je naflákat koupené naporcované kuře na plech a strčit do trouby.

To si jen tak jdeš a klidně odhodíš nehet?

Byla jsem pozvána na kolaudaci bytu ke strejdovi do Žďáru. Po obědě jsme si vyšli na krátkou procházku do okolních lesů. Tou dobou jsem už byla bez tří nehtů a čtvrtý byl těsně před uvolněním. No a prevít si na to vybral právě tuhle chvíli. Začalo drobně poprchat, tak jsem si strčila ruce do kapes. Vtom jsem ucítila, jak se mi nehet vyloupl z nehtového lůžka, tak jsem si ruku z kapsy zase vytáhla a koukala jsem na prst, na kterém nehet visel za cár kůže. Chvilku jsem na to zírala, protože jsem to neměla jak zdokumentovat. To nemohlo pár hodin počkat, až budu doma? Pak jsem odevzdaně pokrčila rameny, holt nebudu mít z toho fotku, a nehet jsem si odtrhla a mrskla do křoví. Chtěla jsem pokračovat v chůzi, ale nikdo za mnou nešel. Otočila jsem se a strýc bledý v obličeji se opíral o strom. Když našel řeč, vykoktal: „To si jen tak jdeš a klidně odhodíš nehet?“