Stránky věnované severským zemím.

...že jsem nakonec o žádný prst nepřišla patří můj dík následujícím:

1. sobařům, kteří nás na saních transportovali z nitra národního parku Pallas

2. dr. Taina Korhonen, Hetan terveysasema, Enontekio, Finland a střednímu zdravotnickému personálu

3. Klinice popálenin a rekonstrukční chirurgie ve Fakultní nemocnici Brno – Bohunice, sestřičkám, sanitárkám a zejména lékařům: dr. Říhové a Dr. Ludikovskému

Pokud by kterýkoliv bod v mém přehledu selhal, byla bych už dávno o nějaký ten článek prstu chudší.

PACIFIK /neboli PACI FIK neboli amputace pacinek/

Poté, co nás skútraři vysadili na místním zdravotním středisku, jsem začala mít pocit noční můry. Zdravotnický personál mě hned bral na sál a naprosto neřešili doklady, peníze a podobné přízemní věci. Zajímali se jen o mou medikaci, alegie a okolnosti vzniku mých omrzlin. Podle prvotních odhadů to viděli na nezbytnou amputaci 3-4 článků. Transport do ČR zatím nedoporučovali, prý se mám někde ubytovat, jelikož středisko nemělo lůžka, a chodit na převazy. Striktně mi zakázali jakýkoliv pobyt mimo hotel. Když jsem nesměle špitla, jak se mám tedy dostavit na převaz, když nesmím ven, bylo mi lakonicky sděleno, že venku je „jen“ -30°C a tolik prý na středisko dojdu. Na převazy jsem pak chodila v Lubošových rukavicích, protože moje zafačované pazoury se do mých rukavic prostě nevlezly. Ještě že jsme každý měli dvoje a Luboš má větší pacinky.

Finové jsou fajn lidi, ale mají příšerný jazyk

Ubytovali jsme se hned přes ulici v hotelu Hetan Majatalo, kam jsme dojeli taxíkem, i když to bylo jen pár set metrů. Luboš zřejmě nechtěl riskovat, že díky panujícímu mrazu vystaví moje již tak omrzlé prsty dalšímu omrznutí a následně riziku amputace, což by mohlo znamenat, že bezprstá navýším jeho příděl domácích prací.

Po nebytném kontaktování cestovní pojišťovny jsem dala Lubošovi opušťák, strčila mu do ruky termosku s čajem, sněžnice a foťák a vyhnala ho na procházku. Poslední, po čem jsem totiž toužila, bylo koukat se na nudícího se chlapa, který se v myšlenkách vidí na túře. Já zůstala na pokoji a pustila si televizi. Ač mám Finy jako národ hrozně ráda a v žebříčku Seveřanů je řadím na první místo, jejich jazyk se nedá poslouchat. Zní totiž jako když by Maďar v den národního smutku oznamoval tragické zprávy. Naštěstí jeden kanál vysílal Discovery s anglickými titulky, ale i tak to rvalo mé uši.

Čaj s Fernetem na Tebe tedy neobětuji!

Při přechodu natěžko jsme si netroufli mít Fernet v čaji, ale na Lubošovy jednodenní toulky jsme v tom problém neviděli. Jednu takovou termosku mi vždy nechal na pokoji „kvůli roztažení cév“.

Luboš si výlety nalehko užíval, povedlo se mu zprovoznit zrcadlovku, které se v mrazu zasekla závěrka, a vyrážel do okolí vesničky Hetta. Mráz mu nevadil, naopak si minus čtyřicítky užíval – prý konečně objevil teplotu, při které se nepotí a cítí se příjemně. Jen někteří jedinci pří ní omrzají.

Napřed se vydal najít nějaký srub, kde by pro ostatní trekaře zanechal naše nevyužité bomby a tuhý líh. Neuspěl, protože jak jsem již předeslala – orientace je v tundře obtížná, skútraři si jezdí jen tak pro radost a Luboš nemohl riskovat, že zabloudí. Nakonce jsme vše při odchodu odevzdali v recepci hotelu.

Asi třetí den mi najednou zvoní mobil. Luboš. Co mi může chtít?

„Můžeš se oblíct, vzít termosku s čajem a přijít před hotel?“

Udiveně jsem to provedla. Ukázalo se, že Lubošovi zrmzlo vázání na sněžnicích, nemůže se z nich dostat a jelikož si vypil veškerý teplý čaj, chce se polít mým. No to určitě! V mém čajíčku je Fernet a tím mu přeci nebudu polívat vázání, aby se z něho dostal! Naše hašteření upoutalo příjemnou Finku z recepce a nepotřebovala ani tři vteřiny na to, aby pochopila situaci. Ohřála trochu vody v rychlovarné konvici a Luboš byl zachráněn. A můj čajík s Fernetem také.

Chyťte si ten tác s nástroji, upadám do bezvědomí

Po několika dnech mi povolili přesun do ČR a po trochu krkolomné cestě jsem se ocitla na Popáleninovém centru. Poté, co mi doktorka oznámila „Jste tam kurva neměla co dělat“ se již spustila běžná mašinérie. Prsty už vypadaly o mnoho lépe, amputace již hrozila pouze prostředníku vlevo a zpráva o tom, že přijdu o 4 nehty a možná i o šlachy na jednom prstu byla ve srovnání se začáteční prognozou vlastně dobrá.

Asi při pátém převazu lékařka usoudila, že mi odstraní z prstů veškeré nekrózy. Posadili mě na sálek, na klín mi byl uložen tác s nástroji a skalpelem se do toho pustila. Zatímco do té doby byly moje prsty mrtvé a mohla by mi je klidně uřezat a nic bych necítila, ten den došlo ke zlomu a cítila jsem každý nervík, každé nervové zakončení přenášející bolest. Okamžitě jsem vnímala krutou bolest šířící se mi po průběhu nervů až do center v mozku. Bylo to tak neskutečné, že jsem začala ztrácet vědomí, stihla jsem jen říct, aby si honem z mého klína vzali ten tác s nástroji a skácela jsem se. Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na lůžku, jedna sestřička mi držela nohy nahoře a další dvě mi zvedaly ruce, kde mi moje lékařka a další přivolaný doktor odřezávali mrtvou tkáň. A bylo to. Po tomto zákroku moje krásné, něžné prstíky vypadaly jako když se ořezávátkem ostrouhá pastelka.