Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chcete sanitku? Leda se staženým sobem vedle Vás

14. 4. 2011

 

Modelová situace

Jste řekněme někde v Alpách, lyžujete při nějakých -10°C a spíte ve vytopené chatě. Ráno při vylézání z peřin zjistíte, že máte jinou barvu některých článků prstů. Nezdá se Vám to, tak to konzultujete s chatařem, který nazná, že by to mohl být 1.stupeň omrzlin a zavolá Vám vrtulník, který Vás transportuje do nemocnice k ošetření. Konec modelové situace.


Výchozí podmínky

Z vesnice Hetta jsme vyráželi přes zamrzlé jezero do nitra národního parku Pallas. Před polednem bylo na sluníčku -35°C, v horách jsme se ale pohybovali v tundře a často ve stínu. Podle pozdějších zpráv bylo naměřeno po celý den -42°C, těžko říct, jakou teplotou jsme byli obklopeni my. Místní to odhadovali na -50°C, k čemuž je nutno připočíst vliv větru, což by reálnou teplotu posunulo na nějakých -80°C. To jsou už ale spekulace.

Sluneční svit trval nějakých 4-5 hodin a v tom mrazu se nedalo spoléhat, že dojdem s čelovkami. Jediné, co nám jakž takž fungovalo, byla stará blikačka z kola, sbalená omylem. Z léta 2009 jsme věděli, že oblast není moc pokrytá signálem a satelitní telefon jsme neměli.

Sníh byl neuvěřitelně sypký, choval se jako písek s tím rozdílem, že byl naprosto nesoudržný. Pohyb bez sněžnic či lyží nemožný, s nimi těžká řehole.

Přes tundru a jezera si skútraři jezdili, jak se jim zamanulo, a hodně vyjetých stop vedlo odnikud nikam. No, hlavně že se chlapci pobavili.


Co se honí hlavou ve vypjaté chvíli

Po asi 8km se nám již za soumraku povedlo dojít ke srubu Pyhakero, ve kterém byla stejně příšerná kosa, jako venku. Po asi dvou hodinách usilovného topení na ohništi jsme dosáhli teploty interiéru -12°C, což byla mezní teplota, nad kterou jsme se nedostali. Není divu, když si to člověk spočítá, jedná se o rozdíl 30°C, což není zanedbatelné.

Termín zatopit ale znamenal nanosit si dříví /a to na několikrát/ z asi 100m vzdáleného dřevníku. Cesta k němu byla zapadaná hlubokým sněhem a bez sněžnic se nedalo k němu dostat.

Večer jsem šla spát se všemi svými prsty a ráno jsem vstávala v doprovodu omrzlin III.stupně. Někdy je lékařské vzdělání na škodu, což se ukázalo nyní. Věděla jsem moc dobře, co ten vzhled prstů znamená. Nejtěžší stupeň omrzlin a poměrně vysokou /téměř jistou/ pravděpodobnost, že amputace bude nevyhnutelná. Přesto jsem byla klidná. Hlavou mi okamžitě běžely myšlenky, za které jsem po návratu dostala od spolupracovníků vynadané. Asi jsem se podle nich měla při pohledu na své černé a necitlivé prsty zhroutit, čímž bych dostála běžnému očekávání v případě reakce ženské v krizi.

No a cože se mi to honilo hlavou? Úlevný pocit a radost, jelikož:

1.nejsem chirurg a svoje povolání mohu vykonávat i částečně bez prstů

2.nehraju na žádný hudební nástroj, jen manželovi občas na nervy

3.brzdy na kolo určitě půjdou změnit tak, abych ty udělátka na řídítkách mohla mačkat jen malíčkem


Naše možnosti

Začali jsme s Lubošem probírat, co s námi dále. Teoreticky by mi mohl nanosit do srubu dříví, kterým bych mohla do večera topit. Ovšem kdyby mi dříví došlo nebo vyhasl oheň, byla bych v pěkném průseru. On by ale při cestě zpět riskoval, že i obyčejný podvrtnutý kotník by znamenal ohrožení na životě a totéž sekundárně i pro mě, když bych se několik dnů nedočkala pomoci. Pokud by šel jen s termoskou čaje, byl by poměrně rychlý, ovšem v případě nouze by se dostal do problémů a pravděpodobně by i při banálním poranění nebo ztrátě orientace nepřečkal noc, jelikož by umrznul. No a když by šel natěžko i s věcmi na táboření, byl by pomalý a trvalo by mu to v obtížném terénu celý den.

Když bych se vydala na pochod s ním, tak při minus čtyřiceti stupních mám jisté to, že mi po návratu rovnou můžou prstíky ufiknout.

Řešili jsme pro a proti a na misku vah kladli jeho riskantní osamocený pochod pro pomoc versus moje pacinky. Závěr byl jednoznačný. Jdeme oba a se všemi věcmi. 

Věděla jsem, co to rozhodnutí znamená. Celodenní pobyt v takovém mrazu nemají moje těžce omrzlé prsty šanci přežít a skončí to 100% amputací. Ale musela jsem se takto rozhodnout.

Plán byl jasný, vytáhli jsme tedy mobil a on k našemu údivu najel. A aby byl šok ještě větší, displej se dokonce tvářil, že vidí signál. Jenže jsme netušili, kam zavolat. Vytočit 112 jakožto mezinárodní kód se nám zdálo zbytečné, naši situaci jsme neviděli jako kritickou a nechtěli jsme blokovat linku potřebnějším. Vytáhla jsem knižního průvodce, našla telefon do infocentra a oni nám přislíbili poslat pomoc poté, co jsme jim složitě vysvětlovali, že Pyhakero je sice kopec asi 5km od nás, ale hlavně stejnojmenný srub, ve kterém se právě nacházíme.


Jak vypadá laponská sanitka

Po asi hodině čekání se zjevili dva skútraři a já v první moment myslela, že blbě vidím a omrzly mi i oči. Za druhým skútrem byly totiž zapřaženy saně se širokými lyžinami a na nich...něco jako kabinka lanovky. Prostě skořepina vejčitého tvaru, za ní pohozené sobí kůže se zmrzlou krví a kapky krve ve stavu ledu se nacházely všude na postranicích. Zřejmě než se vydali pro nás, stavili se někde v sobí ohradě, kde si zabili a stáhli soba, aby měli pak co obědvat.

Chlapíci neuměli anglicky a jediná slova, které jsme z nich vyrazili, bylo něco jako „kaput“ po shlédnutí mých prstů. Když jsem vytáhla peněženku a chtěla s nimi nějak řešit placení, skoro se urazili, čímž v nás opravdu vyvolali dojem, že to jsou sobaři a nás zachránili tak nějak mimochodem.

Bohužel to nemáme zdokumentované, kamera ani zrcadlovka nefungovala a digitál měl Luboš strach vytáhnout, aby je neurazil a nenechali ho tam za trest.

V „lanovce“ dokonce hořela kamínka, tak jsme cestu na ošetřovnu absovovali v relativním teple.

 

23_zmrzla_lea.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář