Stránky věnované severským zemím.

Vardø /severskou sámštinou Várggát/, počet obyvatel 2100. Vardø se prohlašuje za nejvýchodnější město Norska. Ačkoliv ostrov ve tvaru motýla je s pevninou spojen 2,9km dlouhým Ishavstunnelen /Oceánským tunelem/, místní trvají na tom, že jejich město je jediné pevninské norské sídlo s arktickým podnebím, tj. s průměrnou teplotou pod 10°C. Co se týká arktických podmínek, tak s tím pojmem plně souhlasím, na konci června nás tam zasypával mrznoucí déšť se sněhem. Před některými domy byly opřené lyže a zaparkované sněžné skútry, kdy nejspíše domorodcům nestojí na těch blbých pár dnů léta tyto věci nějak zazimovávat.

Kdysi to byla obchodní bašta Rusů od Bílého moře, nyní je to velký rybářský přístav. Jako každé jiné město v provincii Finnmark, bylo i Vardø srovnáno se zemí za druhé světové války a následně znovu vystavěno.

Vardø se ve staronorštině jmenovalo Vargøy. První část jména „vargr“ znamená vlka a poslední „øy“ znamená ostrov. Tato část byla později /kolem roku 1500/ nahrazena znakem „varða“, který znamená mohylu.

Nenechte si nakecat, že město je nezajímavé a nestojí za víc než hodinu času. My tam strávili dva dny a nelitujeme.

Znak města

Znak vznikl v roce 1898. Jeho okraje jsou vykresleny v národních barvách: červené, bílé a modré. Tyto okraje lemují štít, a centrální pole znázorňuje složitou scénu zahrnující východ slunce s paprsky, dvě rybářské lodě s posádkami, moře a vlny a velkou tresku. V rozích najdeme rok založení města, 1787, spolu se slovy "Vardöensis Insignia Urbis" znamenající pečeť města Vardø. Ve spodní části erbu se nachází městské motto "Cedant Tenebræ Soli", která znamená „Tma dá naleznout cestu ke slunci“. Nový erb již ukazuje správný rok založení města – 1789 /dva týdny po Velké francouzské revuluci/.

Geografie

Vardø je nejvýchodnější město Norska a Severských zemí, situováno 31°E, což je východněji než Petrohrad, Kyjev a Istanbul. Východní část Finnmarku je ve stejném časovém pásmu jako zbytek země, i když je to fakticky o více než hodinu v rozporu s denním světlem. Výše uvedená města, přestože leží západněji než Vardø, mají východnější čas, tj. o hodinu posunut.

Přístav Vardø v Barentsově moři zůstavá celoročně bez ledu a nezamrzá díky efektu teplého Severního Atlantického proudu.

Praktické info

Turistická kancelář sídlí v přístavu. Zvenku na budově byla elektrická přípojka, tj. možnost si dobít mobil i v případě, že budova je zavřená. Vevnitř byl přístup na internet zdarma /touto informací si jsem jistá jen na 90%, přeci je to už rok a půl, co jsme oblast navštívili/. Každopádně i kdyby to nebyla pravda, obsluha má terminály a je schopná a ochotná cokoliv zjistit.

Co vidět

Napřed vypíchnu to, co nám nebylo přáno spatřit, a poté budu poněkud obšírněji popisovat pamětihostnosti námi navštívené.

V letech 1621 až 1692 bylo kolem 90 žen z Vardø obviněno z čarodějnictví a upáleno. Místo bývalé hranice označuje nápis a vlajka na Kristian IV. gate 24. Asi 2km jižně od města směrem do vnitrozemí stojí 156m vysoký kopec Domen s jeskyní, kde ženy údajně prováděly satanistické rituály a měly schůzky s ďáblem.

Obě místa jsme nenavštívili z jednoho prostého důvodu. Nenašli jsme je totiž. Poctivě ale musím přiznat, že nějak intenzivně jsme je tedy nehledali.

Kostel Vardø Kirke na ul. Kirkegate s volným vstupem pochází z roku 1958. Otevřený bývá v době, když v přístavu kotví trajekt Hurtigruten. Bohužel při našem pobytu jsme touto informací obdařeni nebyli a dobývali jsme se tedy marně do zamčeného kostela.

Na vršcích v okolí Vardø se nacházejí obrovské koule. Mělo by se jednat o zařízení na pozorování vesmíru. Oficiálně toto radarové zařízení slouží ke sledování vesmírného smetí, ale neoficálně se díky blízkosti Ruska a zejména díky údajnému spojení s americkými protiletadlovými systémy vytváří prostor pro neuvěřitelné spekulace.

Zbytek atrakcí jsme už navštívili.

Vardøhus Festning

Hvězdicovitá pevnost byla postavena v roce 1737 králem Kristiánem VI. Honosí se titulem „nejsevernější pevnost na světě“, pyšní se nádhernými barvami a je příjemné procházet se po baštách plných květin, kolem budov s drnovými střechami a ruských kanonů ukořistěných Němci za II. světové války. Údajně se vstupné háže do námořní miny z II. světové války u vchodu, jen to má ten zádrhel, že mina nepřijímá kreditní karty. Doporučuji proto zaplatit v komplexu u hlídače. Ten na nás ale koukal docela divně, takže asi to s tím házením hotovosti do chřtánu miny bude pravda.

Jen se vyvarujte návštěvy pevnosti v době kotvení Hurtigruty /co to je, tomu bude věnována samostatná kapitola/. Loď totiž v městečku pobývá asi hodinu a vždy někdo z pevnosti v přístavu čeká na cestující, aby je odvedl na prohlídku pevnosti. Nám obecně se osvědčilo se vždy před touto invazí někde skrýt v ústraní. Spíše nám pasažérů bylo líto, snažili se za hodinu prolítnout město, na které jsme my měli vyhrazeny dva dny. Kromě těchto momentů je město opravdu liduprázdné a nevyskytují se v něm prakticky žádní turisti.

Pevnost se nachází asi 500m na západ od přístaviště plavidel Hurtigruten. Postavena byla za účelem střežení severovýchodních průniků do země, ale nikdy za celou dobu svého trvání nedostala šanci osvědčit se v boji a ukázat své přednosti. Díky tomu se bašty a ochranné valy pevnosti zachovaly až do dnešních dnů neporušeny. V pevnosti můžeme spatřit jediný strom, který ve Vardo najdeme. Je jím jeřáb na nádvoří. V pevnoci se dále nachází malé muzeum poskytující další podrobnosti o historii pevnosti.

Vstupné bylo v roce 2010 tuším 40NOků na osobu.

Vardø Museum

Nachází se na Pers Larssengate 32 v masivní kamenné budobě Lushaugen, na severozápadním okraji Vardø, asi 15 minut pěšky z přístaviště Hurtigruty. Zabírá tři patra s dobře podanou expozicí historie města, s oddělením věnovaných polárním badatelům Willemu Barentsovi a Nansenu Fridtjofovi, místní fauně a flóře a lukrativnímu obchodu mezi severním Norskem a Ruskem. Součástí expozice je i historie honu na čarodějnice v 17. století. Církev ve středověku považovala odlehlé severské oblasti za sídlo ďábla a právě Vardø se v sedmnáctém století stalo jedním z cílů honu na čarodějnice. Přes 18 žen zde bylo zaživa upáleno na hranici mezi lety 1621 až 1680 a povětšinou svou strašlivou smrt našly na místě označeném kůlem na půdě pevnosti.

Vstupné do muzea v roce 2010 činilo 40 NOKů na osobu /tohle vím přesně, zapsala jsem si to/ a tahle vstupenka platila i do sousedního Pomorského muzea. Tedy za jednu cenu jsme navštívili muzea dvě.

Pomorské muzeum

Stojí v centru Vardø na ul. Kaigata, jedná se o červenou budovu za bronzovou sochou rybáře vytahujícího sítě. Muzeum připomíná dějiny obchodu mezi Norskem a Ruskem. Víceméně zde bylo zdůrazněno sepětí vývoje Severu Norska a oblastí Ruska kolem Bílého moře. Odevšad čišelo přátelství k Rusům a vděčnost. Ruští obchodníci vozili zbídačené Finnmarce obilí a dostávali za to ryby. Prý bez tohoto obchodu by chudý Norský Sever umřel hlady. Oblasti kolem Bílého moře říkali Pomoria a lidem Pomorové. Dokonce kvůli jednodušší komunikaci vznikl nový jazyk – ruskonorština. A všichni mladí muži z Finnmarky chodili před dosažením dospělosti studovat do Ruska. Bez Rusů by nebylo Finnmarky.

Veškerý obchod byl zastaven díky VŘSR a vztahy tehdy ochladly. K původní situaci se vracejí až v posledních letech.

Rusko-norština, jinak nazývaná moja-po-tvoia:

Drasvi, gammel god venn pa moja. Dobrý den, můj milý příteli.

Tri vegel. Tři týdny.

Da. Ano.

Tvoja fisk kopom? Koupíš si rybu?

Kak pris? Jaká je cena?

Njet, eta mala. Ne, tato je příliš malá.

Davaj. Ta je OK.

Basiba. Díky.

Ostrov Hornøya – ptačí útesy

Je to norský nejvýchodněji položený bod. Na skalnatém ostrůvku hnízdí tisíce mořských ptáků. K ptačím útesům vede cesta se zbudovanými dřevěnými lávkami a končí u malebného majáku.

Dostat se sem dá malou lodí, plavba se domlouvá buď na recepci hotelu Vardø, nebo v turistické kanceláři. Platba je možná v hotovosti i platební kartou a cena v roce 2010 činila 300NOKů na osobu.

Krátký popis naší návštěvy tohoto ostrova. 

Ubytování a stravování

Vardø Hotell na ulici Kaigata 8. Údajně se jedná o nejlepší hotel v městečku. Ha, ha, ha, v reálu se jedná o jediný hotel a potažmo jedinou možnost zdejšího ubytování. Čistě teoreticky by se sice dále směrem po silnici na Hammingberg měl po 2km nacházet kemp, ale ačkoliv jsme se v té oblasti motali, nic takového jsme nenašli. Ovšem celé dva kilometry jsme po silnici fakt neušli.

Zpátky ale k Vardø Hotellu. Personál je ochotný a milý, v přízemí se nachází restaurace, kde se dá najíst, mívají i možnost denního menu. Pokoje jsou velké a většina má výhled na přístav. Součástí vybavení je radiátor, který se dá zapnout i na konci června. Není divu, když tou dobou venku běžně může padat déšť se sněhem. Velikost pokoje byla dostatečná na to, abychom tam rozprostřeli stan, spacáky a většinu našich věcí. Koupelna je samozřejmě separátní pro každý pokoj.

Kromě restaurace v hotelu Vardø je zde ještě hospoda Nordpol Kro /Hospoda Severní pól/. Nepovedlo se nám ji najít otevřenou, zavírala totiž v 18hodin. Přes sklo dvěří jsme koukali na prastaré dřevené palubky a starovánou veteš. Velmi jsme litovali, že jsme neměli možnost nasát zdejší atmosféru.

V obci se nachází jediný, slovy jediný obchod. O víkendech má zavřeno. Nakoupit potraviny ve Vardø se tudíž dá jen ve všední dny a doporučuji to udělat co nejdříve ráno, protože naším nákupem jsme vykoupili skoro všechno, v regálech nezůstalo skoro žádné pečivo, salám, sýr a jogurty. Téměř jsme měli dojem, že majitel tak nějak ví, kolik má město obyvatel a kdo si co kupuje, a podle toho má i objednané zboží.

Doprava

Zde si neodpustím doslovnou citaci z LP: „Vardø je sice zastávkou na trase trajektů Hurtigruten, ale na druhé straně leží pro všechny cestovatele kromě těch nejtvrdších až příliš mimo vyšlapané trasy.“ Chápete? No přecí tímto jsme se zařadili mezi ty nejtvrdší cestovatele, heč.

Zpátky ale k dopravě. Teoreticky by sem měl zajíždět i bus, ale neověřovali jsme. Lodní spojení je ale na jistotu, každý den tady zastavuje trajekt Hurtigruten. V severojižním směru /tj. směrem na Bergen/ odplouvá v odpoledních hodinách /mezi 16 a 17.hodinou/, v opačném směru /tj. na konečnou, do Kirkenes/ v brzkých ranních hodinách /mezi 3 a 4.hodinou/.

Cena za 3 hodiny plavby z Kirkenes do Vardø stála v roce 2010 pro dva 714 NOKů. Cca 12 hodin trvající plavba z Vardø do Honningsvågu s kajutou stála 3220 NOKů, kupováno bez předchozí rezervace, platba přimo na místě. Bez kajuty by lístek pro dva přišel na 1832 NOKů, tj. samotná kajuta vyšla na cca 1400 NOKů. Rozhodně jsme ale nelitovali, že máme kajutu, protože při plavbě po rozbouřeném Barentsově moři jsme trpěli tak silnou mořskou nemocí, že jsme velmi ocenili vlastní záchodek, nad jehož mísou jsme celý čas trávili.

Zdroje:

Lonely Planet – Norsko

Rough Guides – Norsko

wikipedie