Co dělat na Lofotech – cyklistika
Lofoty jsme si projeli natěžko v červenci 2012. Nikam jsme nespěchali, naším cílem nebylo zdolat co nejvíce kilometrů a posunout se co nejdále, ale naopak, vychutnat si tyto nádherné ostrovy a užívat si poněkud déle tam, kde je to pěkné. Trochu nás v našem putování omezila i nepřízeň počasí, zažili jsme dvakrát za našeho pobytu vítr o síle dosahující téměř vichřice, kdy jsme museli zůstat na jednom místě déle kvůli bezpečí. I díky této nepředvídatelnosti je lepší si nechat nějakou časovou rezervu, jako jsme měli my.
Pokud plánujete jízdu na kole na dálkové E10 skrz lofotské ostrovy, je vhodné si uvědomit, že je zde velmi hustý provoz a většina úseků je velmi úzkých. Předpokládá to ohleduplnost ze strany řidičů, když budou muset za cyklistou jet v nepřehledném úseku, než ho budou moct bezpečně předjet. Nejvíce markantní je tahle situace při míjení dvou karavanů, a to i bez toho, že by se jim u krajnice motal plně naložený cyklista. Výhodou je, že většina řidičů je mnohem ohleduplnějších, než bývá v našich končinách zvykem.
Přesto je lépe zvolit alternativní trasu tam, kde je to možné. Více k této tematice zde. Zvláště vhodné je to v době vrcholného léta.
S odpovídajícím vybavením /viz dále/ je možné si Lofoty plně vychutnat i během nejrušnějších dnů léta. Obecně jsou považovány za snadné pro cykloturistiku, s nejvyšším bodem 130 metrů nad mořem a nejnižším přibližně 130 metrů od jeho úrovní.
Co s sebou, vybavení
Samozřejmostí je dostatečná výbava, zejména nepromokavé a větruodolné oblečení, protože se v létě na Lofotech cyklista může potkat jak s tropickými vedry /tomuto po našich zkušenostech až tak nevěřím/, tak se silným větrem a častým deštěm. Dobré boty jsou diskutabilní, já to absolvovala v nízkých, kotníkových botách větší tvrdosti, určené na feraty a k lezení, Luboš v obyčejných sandálech. Moje volba obutí souvisela s tím, že v původním plánu byly i pěší výstupy na Lofotech, proto jsem si zvolila pevné, byť nižší boty, ve kterých jsem často jela v dešti, což bylo nepříjemné díky tomu, že v botách jsem permanentně měla rybníček a boty i při sušení v kempu nikdy zcela neuschly. Luboš v sandálech byl spokojenější, co dovnitř nateklo, to i vyteklo.
Rukavice to chce na běžnou jízdu dle vkusu každého soudruha, Luboš měl klasické bezprstové, já díky nemožnosti se dotýkat kovu měla letní prstové cyklorukavice. Do chladnějšího počasí jsme užívali zateplené, nepromokavé rukavice, určené na zimní na turistiku. Absolvovali jsme v nich asi třetinu našeho cykloputování. Pro uvedené případy vřele doporučuji i čelenku a teplou čepici. Samozřejmost je přilba /netuším, zda je v Norsku povinná, v sousedním Finsku ano/, vhodné jsou reflexní prvky či vesta a světla. Ne, nezbláznila jsem se, vím, že na Lofotech začátkem července slunce nezapadá a později jen lízne horizont, ale blikačky jsou nutné v tunelech, kterých je na Lofotech bezpočet. Byť se dají objet po starých cestách přes horská sedla /blíže popsáno zde/, může se přesto cyklista ocitnout v situaci, že jinudy než přes tunel to prostě nepůjde.
Stan je lepší samonosný a takový, který dokáže účinně vzdorovat náporům větru, ale dá se to zvládnout téměř s jakýmkoliv stanem, pokud to nebude shunt ze supermarketu. Důraz kladu na spacák, určitě třísezonní, letní je málo. Většinou jsme se pohybovali v teplotním rozmezí kolem 10°C a pokud člověk leze do spacáku vymrzlý a unavený, nevyhřeje si dostatečně letní spacák s komfortem určeným do našich luhů a hájů v parném létě. Naše spacáky měly parametry -7°C/-15°C u mého a 0°C/-7°C u Lubošova a obojí bylo tak tak. Samozřejmě výše uvedené teploty se týkají nových spacáků za ideálních podmínek, navíc se domnívám, že si výrobci pár stupňů nadsadili. Poslala bych je spát do jejich spacáků při jimi deklarované komfortní teplotě. Materiál náplně byla umělina, konkrétně Climashield XP. Na příští cyklovýpravu chceme péřáky, nejen kvůli sbalitelnosti a váze, ale zejména kvůli výhřevnosti. Otázka je, co udělá všudypřítomná vlhkost s peřím, o jehož náchylnosti nepochybujeme.
V poslední řadě je nutné myslet i na svého ocelového miláčka. Doporučuji dobré pneumatiky, byť je E10 s dobrým povrchem, existuje nesčetně skvělých vedlejších cest, krytých štěrkem, šotolinou či makadamem. Určitě by šel výlet absolvovat na trekovém kole, ale my měli horáky a nelitovali jsme. Není to ovšem nutnost, potkávali jsme cyklisty jak na horských kolech, tak na trekových. Silnička tam nebyla preferovaná.
Pokud jste dva, tak doporučuji, ať máte stejný průměr kol, a to z ryze praktických důvodů. Luboš si prosadil devětadvacítky, zatímco já měla klasické šestadvacítky. No a naše cyklovozíky jsou šestnáctipalcové. Jak u blbých, kdybychom alespoň kola měli stejné, nemuseli jsme tahat tolik náhradních duší. Kromě nich jsme měli s sebou ještě náhradní řetěz, resp. v počtu dvou, protože každý máme jiný, nýtovačku, náhradní díly k řetezu, sadu imbusáků a nějaké šroubováky. Lepení jsme si sice vezli, ale pochybuji, že bychom toho v případě defektu nějak využili, doprovázel nás totiž tak silný vítr, že bychom neměli šanci píchlou duši polepit. Samozřejmostí jsou funkční pumpičky.
Dále jsme byli vybaveni náhradními brzdovými lanky, náhradní oskou, náhradními lanky k přehazovačce, brzdovými špalíky /pro moje kolo, Luboš měl kotoučovky/ a v neposlední řadě mont páky na plášť. Bez nich by se nám doloval fakt blbě. Po zralé úvaze jsme doma nechali náhradní špice – Luboš se totiž obával, že by při převozu mohly něco důležitého propíchnout.
Mapy jsme měli dvě. Jednak silniční 1:400 tis. Freytag Berndt Norwegen Nord /Narvik/ č. 3 a turistickou 1:100 tis. Turkart Lofoten. Jezdívali jsme podle druhé, tj. turistické, kterou jsem mívala na přední brašně v mapovníku. Záložní byla silniční. Turistická byla sice podrobnější, ale občas neuváděla některé údaje /odbočka k Flakstad Kirke/ nebo absence mnoha tunelů.
Jak s kolem do letadla
Letěli jsme se společností Norwegian, která umožňuje jak přepravu kol, tak za rozumný poplatek váhu zavazadel 40 kg. Pozor, kola se do toho nepočítají, takže pokud jste schopni se sbalit do běžných 20 kg plus kolo, je zbytečné si tuto nadváhu připlácet. Důsledně se ale dodržuje, aby kolo nepřesáhlo 20 kg, mě určitý počet kilogramů navíc prošel jen díky tomu, že zbytek zavazadel měl spíše podváhu a celkový limit byl nepřekročen. V opačném případě by mě zkasírovali o pěkně vysokou částku.
Kola se platí zvlášť paušálem 37€. Bacha, tohle si každý vykládá jinak, na Ruzyni po nás požadovali platbu za každý let zvlášť, tj. let s přestupem počítali za dva lety, kdežto při zpáteční cestě v Bodø po nás chtěli tuhle částku jako komplexní, tj. bez ohledu na počet přestupů. Doporučuji již při koupi letenek si let s kolem navolit, což jsme neudělali. Člověk si pak s letenkou rovnou i kolo zaplatí, a odpadá tím dohadování se, kolik vlastně má platit. Další výhoda je ta, že letecká společnost pak dopředu ví, kdo všechno bude mít kolo, a může s tím počítat.
Byť jsme se na letišti v Praze oháněli faxem z Norwegianu potvrzujícím, že máme povolenou přepravu kol „unpacked“, na Ruzyni se nám vysmáli a museli jsme kola zabalit. Finální výsledek byly kola s podhuštěnými pneumatikami, obalené kilometry potravinové fólie a kusy krabic a to celé zamotané spoustou izolepy. Doopravdy jsme kola tak, jak byly, pouze zabalili, a to doslova, jen jsme předtím vypustili gumy, odmontovali pedály a stočili řídítka. Kupodivu nám takto byly kola přijaty, byť pracovníci poněkud remcali, jelikož se jim nevešly do rámu rentgenu a tito je tam museli držet, vystavivše tak všanc paprskům X i své pacinky. Prostě kdyby nám dovolili kola naložit „unpacked“, vyšlo by to nastejno, ne-li lépe. Jejich boj. Ale podruhé bych to už neriskovala, stačí narazit na někoho nekompromisního, příkazy přesně dodržujícího, který nemusí kola dovolit odbavit. Ale omluvou nám budiž, že jsme takto letěli poprvé a byli jsme naprostí zelenáči.
Při zpátečním letu byli zaměstnanci na letišti v Bodø naprosto neoblomní, přikázali nám, že kola musí mít odmontované přední i zadní kolo, stočené a odšroubované řídítka a pedály a vypuštěné gumy a sundaný nosič. Tohle všechno může být strčeno v igelitu a takto posláno k odbavení. Dokonce na letišti rozdávali příslušné pytle s logem Norwegianu, bohužel těsně před naším příjezdem jim velké pytle došly a nové měli obdržet po víkendu. No a my odlítali v sobotu. Koupili jsme přesně půl kilometru potravinové folie a vyškemrali pár krabic a takto jsme naše miláčky zabalili s tím, že jsme důležitá místa /přehazka apod./ pojistili bublinkovou fólií. Byť jsme tuto činnost vykonávali podruhé /poprvé to bylo při cestě sem/, byl náš finální výsledek považován za práci odborníka. Jedno i druhé balení nám trvalo asi 7 hodin.
Jako nejdůležitější pomůcku považuji klíč č. 15, kterým jsme odmontovali pedály. Jinak jsme měli běžné nářadí na kolo, jako imbusáky a tak.
Jediná nepříjemnost je pak následné vybalování a montování kol. Ne tak technická stránka jako taková, ale fakt, že jsme si z letadla vyzvedli šest komplet vyfouknutých pneumatik /po dvou na každém kole a po jedné na vozících/. Tohle množství by se naší pumpičkou foukalo hodiny. Doporučuji proto mít záložní plán, jak tohle vyřešit, my ukecali řidiče autobusu, který nás i kola naložil a odvezl k několik kilometrů vzdálené benzince.
Záludnost při přestupu v Oslo do cílové destinace, byť máte jednu pokračovací letenku, popsána zde.
Trasa
Při zjednodušení lze lotofské ostrovy projíždět buď ze severovýchodu, jako jsme jeli my, nebo z jihozápadu, jak to jezdí většina cyklistů, alespoň co se týká informací dostupných na webu. Výhoda druhého řešení je možnost cestovat dále buď na Vesterály, nebo po E10 dále na Narvik a pak při pobřeží zpět do Bodø, výhoda naší varianty je možnost prozkoumat i vzdálené lofotské ostrovy Værøy a Røst, kam většina turistů nikdy nezavítá.
Pro variantu SV – JZ je vstupní branou Moskenes na ostrově Moskenesøya, kam připlouvají trajekty z Bodø, pro variantu JZ – SV je to přístav Svolvær na ostrově Austvågøya, kam zajíždí rychloloď. Doprava z pevniny na ostrovy popsána zde. Znovu upozorňuji na to, aby se trajektem nenazývalo jiné spojení než z Bodø do Moskenes, místní jsou na to poněkud citliví, ba přímo řečeno hodně hysteričtí.
Ke vzdálenějším ostrovům Værøy a Røst zajíždí trajekt, který se plaví na trase Bodø – Moskenes - Værøy – Røst. Samozřejmě existují i přímé trajekty Bodø – Moskenes, které ostrovy Værøy a Røst míjejí.
Kromě možnosti navštívit tyto odlehlé ostrovy je výhoda našeho směru i ta, že většina řidičů fičí Lofotami v opačném směru, takže větší provoz je právě v protisměru. Což je na mnohde úzkých silnicích lepší, než mít štrůdl nedočkavých aut za sebou.
Samozřejmě výše uvedené platí za předpokladu, že se někdo vydá na kolech jen na Lofoty, max. přilehlé okolí, a nemá ambice dosánout vzdálenějších cílů. Pokud ano, pak je opravdu lepší dodržet směr Moskenes – Svolvær a odtud dále na Vesterály přes Fiskebøl a Melbu, či pozemní cestou po E10 podél Vestfjordenu do Narviku a odtud po E6 na jih do Bodø.
Jednotlivé úseky
Vycházím převážně ze stránek lofoten.info, kde mají dobře popsanou kilometráž. Plus mínus jsme se téhle trasy drželi, občas jsme si někde zajeli buď cíleně, nebo při bloudění. Zajímavé atrakce budou popsány zvlášť – v kapitolách o jednotlivých ostrovech /Austvågøy, Gimsøy, Vestvågøy, Flakstadøy, Moskenesøy, Værøy a Røst/, kde jsou i údaje o tom, kde dokoupit potraviny a kde jsme spali, buď nadivoko, nebo v kempech. O celém našem cykloputování mám sepsaný cestopis.
Fiskebøl – Laukvik - Svolvær: 68 km
Z Fiskebølu je trasa vedena po vnější straně ostrova Austvågøya podél úseku malebného pobřeží. Jemné písečné pláže a vynikající pěší trasy jsou zde bonusem, ale bacha, aby se Vám nestalo co mě, kdy nehlídané přetížené kolo sebou prásklo na silnici, zatímco jsem se čvachtala ve studených vodách Norského moře. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se mi ulomila levá ručka na řídítkách.
V létě se dá vychutnat půlnoční slunce v osadě Laukvik, kde i leží kemp stejného jména, a je zde možnost dokoupení potravin. Krajina v okolí se mění od bažinných oblastí na jezera a fjordy. Velká část trasy jsou šotolinové cesty s nerovným povrchem, až poslední část pokračuje po E10.
My jsme dorazili lodí do Svolværu, odkud jsme se vydali po E10 k Fiskebølu, což je asi 35km. Odtud jsme již dále pokračovali po výše uvedené trase. Udělali jsme si tak okruh podél celého pobřeží ostrova Austvågøya, celkový počet kilometrů zde tedy byl kolem 100-110km.
Svolvær - Henningsvær: 26 km
Stavebně oddělená stezka pro pěší a cyklisty vede ze Svolværu přes Kabelvåg do Ørsnes. Škoda, že takovýchto cyklostezek tam není více, ale díky i za těch cca 10 km. Za Ørsnesem je nutné vjet do 745 metrů dlouhého Rørvik-skar tunelu. Jak už jsem psala, je možné tunely objet po staré cestě přes průsmyky či sedla, ale zrovna u tohoto konkrétního si nejsem jistá, zda to lze. Za tunelem v Rørviku jsou nádherné pláže, svádějící ke koupání. My jsme k těmto účelům vozívali ručník a sandály volně navrchu okamžitě k dispozici, abychom se nemuseli složitě v bagáži přehrabovat. Což se nám později vymstilo – při dešti nám pak tyhle věci zbytečně promokly.
Z E10 je pak nutné odbočit na silnici č. 816, vedoucí do Henningsværu, který je považován za jedno ze tří nejkrásnějších lofotských sídel. Celá tato oblast, z Svolværu přes Kabelvåg do Henningsværu, je poměrně „civilizovaná“, míněny tím galerie, muzea, restaurace a kavárny. Samozřejmě nabízí i mnoho turistických aktivit, jako možnosti lezení, rybaření či pěší výstupy.
Henningsvær - Stamsund: 63 km
Po návratu na E10 se za Lyngværerem přes most Gimsøybrua dostaneme na vedlejší ostrov Gimsøya. Z mostu jsou nádherné výhledy na osadu Bø na sousedních ostrovech zvaných Vesterålen, u nás spíše známé jako Vesterály. Samozřejmě výhledy jsou možné pouze za předpokladu, že je pěkné počasí, nám právě u toho mostu začalo pršet a přestalo až po několika dnech. Těsně před mostem, ještě na ostrově Austvågøya, je nádherné odpočivadlo s bezplatnými záchody a zdrojem elektriky /k nabití třeba mobilů/.
Na poznávání sousedního ostrova Gimsøya je dobré si vyčlenit nějaký čas: je ideální na cykloturistiku, má malý provoz, nezpevněné silnice a nádherné pěší trasy, z nichž vyniká především výstup na Hoven a dlouhé, bílé písečné pláže. V létě je možné si ze severní strany ostrova vychutnat půlnoční slunce. Cca ve třetině vzdálenosti mezi Henningsværem a Stamsundem je možnost přenocovat v Hovu /golfový klub, chatky, kemp/. Samozřejmě je míněna delší trasa, vedoucí po severní straně ostrova Gimsøya. Kdo bude chtít jen pokračovat dále a co nejrychleji ostrov profrčet, ať se drží E10 a jižního pobřeží. V tom případě ale bude kilometráž menší.
Přes další tunel Sundklakkstraumen se dostaneme na sousední ostrov Vestvågøya, kde je na výběr mezi pokračováním po E10, která vede přes severní stranu, nebo po RV 815 vedoucí po jižním pobřeží, což jsme si zvolili i my. Druhá varianta má relativně malý provoz a pevný povrch, ostré zatáčky, je úzká a klikatá a vede nádhernou krajinou. Tento úsek se nazývá „Valbergveien“.
Do Stamsundu je nutné odbočit na silnici č. 817, která se zpátky na Valbergveien napojí, protože Stamsund leží na poloostrově a 817 jej obkružuje.
Stamsund - Ballstad: 27 km
Ze Stamsundu cesta vyšplhá přes Hagskaret /cca 100 metrů nad mořem/ a poté opět sklesá k Fygle. Alternativou je jet kousek jižněji o něco delší trasou po pobřeží přes Finnstad/Sennesvik, kde jsme v horském sedle na nádherném místě přespali nadivoko. Kdo nepospíchá, může si po překonání průsmyku udělat zajížďku k aktivní rybářské vesnici Mortsund, která je zcela mimo trasu a leží na slepé silnici, odbočující ze silnice, vedoucí přes horské sedlo.
Před Leknes se okreska napojí zpátky na E10. Město je správním centrum ostrova Vestvågøya. Lze se z něj vydat na sever po E10, tj. začít se jakoby vracet zpět k ostrovu Gimsøya, a dojet k Lofotskému vikinskému muzeu v Borgu. Tuto E10 je potřeba následovat 14 km. Zde v okolí mezi další atraktivní cíle patří osady Unstad a Eggum, mezi nimiž vede jednak nádherná pěší trasa, jednak jsou zde výborné podmínky na pozorování půlnočního slunce. Obě místa jsou dostupné pro kola, pěší samotná trasa ne, pokud člověk není masochista. My jsme jak muzeum, tak obě osady, museli vypustit ze svých plánů kvůli nepřízni počasí.
Po návratu do Leknes se po E10 vydáme dále směrem jihozápadním, kde se z ní odpojíme směrem na osadu Gravdal a dále do Ballstadu, což je fungující rybářská vesnice oplývající restaurací, kavárnou a možnostmi aktivního vyžití.
Ballstad - Nusfjord: 29 km
Je zde zavedena speciální služba, a tou je cyklotrajekt zajišťující přepravu cyklistů a jejich kol z Ballstadu do Nusfjordu přes úžinu Nappstraumen. Je logické, že funguje pouze v letních měsících. Další variantou je neodbočit za Leknes, ale zůstat na E10 a pokračovat dále na západ podmořským tunelem Nappstraumen o délce 1780, který ústí na vedlejší ostrov Flakstadøya. Pozor na úvodní prudký sjezd a konečné prudké stoupání. Více o tunelu nevíme, vyhnuli jsme se mu právě užitím cyklotrajektu.
Kdo se vynoří z tohoto tunelu, tak má možnost po pár kilometrech z E10 odbočit na sever k osadě Vikten, kde jsou skvělé možnosti na pozorování půlnočního slunce. Odbočka je ještě před rozcestím vedoucím do Nusfjordu.
Podél cesty nás ohromí dramaticky krásná příroda a idylické písečné pláže, které budou volat k návštěvě. Nevím tedy, jak koho, nás rozhodně nezlákala koupel v neuvěřitelně ledové vodě, když vzduch měl +8°C a neskutečně foukalo.
Nusfjord - Å: 51 km
Zde už se E10 nezbavíme a bude nás doprovázet až do nejzazšího místa, osady Å. Budeme po ní pokračovat směrem na západ. Na ostrově Flakstadøya je hodně cílů, které stojí za to vidět a zastavit se zde – Nesland, Ramberg, Fredvang, Selfjorden a Sund. Možnosti pozorování půlnočního slunce jsou v osadách Ramberg a Fredvang. Při dalším putování budeme projíždět přes mosty, propojující ostrovy. Idylické rybářské vesnice v pobřežní linii se vinou ostrovem Moskenesøya jako šňůra perel. Sám tento ostrov nabízí možnosti k mnoha aktivitám.
Doporučuji své tempo zvolnit a zůstat nějaký ten den v osadě Reine, kterou my sami považujeme za nejmalebnější lofotskou osadu vůbec, byť knižní průvodce hovoří jinak. Snad nejkrásnější na vjemy byla plavba po Reinefjordu, která se dá spojit i s výšlapem z Vindstad přes Bunesstranda v jednodenní výlet. Nám se to nepodařilo, podrobnosti viz cestopis. Ale přesto ten den považujeme za jeden z nejbáječnější na Lofotech.
Každopádně na tomto posledním úseku E10 je doporučováno zpomalit a jet nesmírně obezřetně, nikde jinde totiž není E10 tak úzká a klikatá, jako v této konečné části. Závěrem nás čeká lahůdka v podobě malebné vesničky Å, ležící na konci E10. Å je zároveň poslední písmeno norské abecedy /něco jako naše Ž/ a je v podstatě „povinností“ každého cestovatele městečko navštívit. Prostě kdo nebyl v Å, jako by nebyl na Lofotech.
Værøy: 22 km
Ostrov Værøy s jeho 22 kilometry silnic nabízí dostupné příležitosti užít si nádherné scenérie. Kvalitní turistické stezky jsou na severní i jižní straně ostrova. Najdeme zde řadu aktivit, atrakcí, kaváren a galerií /slovy asi tak jedna - půvabná čokoládovna, postavená na řadu let nepoužívaném letišti na severní straně ostrova. Původní letiště muselo být zrušeno kvůli silným větrům./ Ze severní strany ostrova se dá pozorovat půlnoční slunce.
Pro Værøy charakteristický papuchalk se dá pozorovat od začátku května do začátku srpna a lze se k hnízdištím dostat v rámci organizovaného lodního výletu. Mnoho dalších druhů mořských ptáků a mořských orlů se zde vyskytuje po celý rok.
Silnice s relativně malým provozem mají asfaltový povrch na téměř celém úseku.
Røst: 12 km
Røst tvoří více ostrovů, osídlen je pouze jediný – Røstlandet s 12 kilometry silnic. Nejvyšší bod se jmenuje Røstlandet a má úctyhodnou výšku 12 metrů, což jej činí snadno zdolatelným. Půlnoční slunce se dá pozorovat z jakéhokoliv místa ostrova. Za návštěvu stojí zřícenina kamenného kostela z roku 1839. Mezi jednotlivými ostrovy Røstu se dá plavit lodí, což se provádí většinou za účelem pozorování ptactva, kdy se dá jejich hemžení sledovat celý rok, kromě papuchalků /sezóna začátek května – začátek srpna/. Na nejzazším výběžku lofotských ostrovů svítí maják Skomvær Fyr.
Zdroje:
moje zápisky z deníku a můj cestopis
Náhledy fotografií ze složky 2012 Lofoty
