Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rady na cestu, nebezpečí a nepříjemnosti

28. 1. 2015

Jídlo

Hned v úvodu podotýkám, že pokud nejste preferenční rybožravci, raději ani za polární kruh nejezděte. Ryby a zejména losos jsou tam na každém rohu a vyhnout se jejich konzumaci je prakticky nemožné. Z mého pohledu by to navíc byla škoda, protože není nic lepšího, než čerstvá ryba, která se ještě pár hodin předtím proháněla někde v jezeře, řece či moři. Ve Finsku v roce 2014, kdy jsme se pohybovali podél největší evropské lososové řeky Tenojoki, jsme takto lososa konzumovali prakticky denně, a přesto se nám nepřejedl, nebo jen malinko. Pokud jsme nejedli lososa, tak jsme se pro změnu nacpávali rybičkami z konzerv, někdy i 3x denně, a jako přílohu jsme k tomu měli jinou konzervu rybiček.

Samozřejmě, že k sehnání bylo i jiné jídlo, ale ryby opravdu převažovaly, navíc to byla nejsnáze dostupná poživatina. Pro našince byla významným faktorem i cena, kdy kilo čerstvého loveného lososa stálo 5-11€ /dle sezóny, období a jiných faktorů, zasahujících do obchodu. Klidně jeden den stál dvojnásobek toho, co den předtím./

Kvůli snadné přípravě ryb jsme s sebou měli důležité ingredience, jako například půl litru oleje, přelitého do PETky, a zejména různé koření: sůl, pepř, sušený kopr, papriku, sušený česnek. Valnou většinu z toho jsme spotřebovali během našeho 3 týdenního putování severním Finskem, a co nám zbylo, ponechali jsme v kuchyňce v posledním z navštívených kempů. Olej jsem používala hlavně na smažení v kempech, kdy jsme si kupovali obalené zmražené rybičky /většinou to byl losos nebo treska/, nebo na přípravu čerstvého lososa, kdy jsem ho posypala koprem a kořením a takto prudce opékala na pánvičce. Kromě této varianty jsme lososa ještě připravovali následujícím způsobem: v kempech, které disponovaly kuchyňkou, jsme jej strčili do trouby na plech, posypaného solí, pepřem a sušeným koprem, někdy jsme na něj ještě nakladli plátky sýra, byl-li k dispozici /čti: nebyl-li sežrán dříve, než se mohl na lososovi ocitnout/. Jednou už jsme se cítili tak poněkud „přesyceni“ lososem, takže když jsme si donesli další obligátní kilo „červené ryby“ do kempu, rozhodla jsem se jej pro zpestření připravit odlišně. Koupila jsme pár vajíček a využila toho, že v cyklovozíku se během přepravy jedno balení sucharů poněkud zmáčklo, čímž došlo k nadrcení jednotlivých sucharů, a vznikla tak ideální konzistence hmoty, z níž se po vmíchání vajíček a koření vytvořila optimální obalovací směs. V ní jsem pak obalila kousky lososa a takto flákla na pánvičku do rozehřátého oleje. Mňam, bašta to byla.

Balení různých koření se nám osvědčily i při přípravě jiných pokrmů, než ryb a lososa. Povedlo se nám zpracovat na chutný způsob balení kuřecích prsních řízků, a mimo toho jsme si kořením dochucovali instatní pokrmy, nebo polévky a těstoviny. Kromě koření jsme s sebou měli z praktických důvodů i chňapku, zkuste totiž uchopit rukou hrnec, který stál nějakou dobou na ohništi, nebo na plynu.

Co se týká ohně, tak je zakázáno rozdělávání ohně v období 15. dubna do 15. září. My jsme toto pravidlo opakovaně porušovali, ovšem zachovávali jsme důležité základní předpoklady bezpečnosti: vždy jsme oheň zakládali v blízkosti vodního zdroje /potok, řeka, jezero/ a vždy jsme si dávali velký pozor, aby oheň nepřeskočil či nevzplál někde jinde. Opakovaně jsme polévali okolí ohniště, jehož hranice byla vyložena kameny. Při odchodu jsme vždy důkladně zalili oheň i žhavé uhlíky vodou. Z našeho pohledu tedy nehrozilo žádné neplánované hoření mimo naši vatru. Nikdy jsme si oheň nezakládali tam, kde nebyl k dispozici vodní zdroj. Z našeho pohledu jsme tedy nijak nezvýšili pravděpodobnost požáru v okolní tundře. Navíc jsme několikrát byli spatřeni nějakým kolemjdoucím /rybář, místní na lodi apod./ a nikdy se nestalo, že by nám jakkoliv někdo naznačil, že konáme něco nepatřičného. Vycházím tedy z našich zkušeností a věřím, že pokud je člověk rozumný, může tento obecný zákaz porušit, musí si být ovšem zcela jist, že je vládcem ohně a že nehrozí, že podpálí okolní porost. Jako varování připomínám příběh Čecha, který zapálil rezervaci v Chile. Ten na to pro jistotu užil plynový vařič, nikoliv otevřený oheň.

 

020_uruniemi_ii.jpg040_tabor_01_ii.jpg103_tabor_iii.jpg

 

Cesty

Většinu našich cykloputování jsme se pohybovali po asfaltu, tedy ideální terén pro silničku či trekové kolo. Ovšem část trasy jsme jeli po nezpevněných cestách /šotolina, makadam či jiný podobný povrch/ a zde bych již apelovala na vhodnost terénních pneumatik. Odpadá tedy silnička, ve hře zůstává trek, a přidává se horák. My jezdíme veškeré naše cyklovýlety na horácích a nelitujeme. Nejsme polykači kilometrů, tedy neřešíme, že na horských kolech jsme na asfaltu pomalejší a urazíme méně kilometrů, než kdybychom měli trekové kolo. Sebekriticky ale přiznávám, že mé nadšení z horského kola pramení z mé nešikovnosti a faktu, že jsem naprostá lama, co se týká ovládání kola. Prostě i na rovné, asfaltové silnici se cítím jistěji na širokých pneumatikách horského kola. I přes svůj strach a určitý psychický blok trvám na tom, ze minimální šíře kola, které je vhodné za polární kruh, je kolo trekové. Hlavní tahy sice vedou po asfaltových cestách, je zde ale spousta bočních, opuštěných okresek, které nabízejí zajímavější variantu, než hlavní tahy. Je škoda se jim vyhnout jen z důvodu nevhodného pláštového obutí.

Během našich 3 cest za polární kruh jsme 2x putovali delší vzdálenost po nezpevněné, šotolinové cestě. Jedna z nich byla na Lofotech, na severní části ostrova Austvagoy, mezi osadami Fiskebol a Laukvik, druhou byla asi 120 km objížďla mezi Karigasniemi do Inari. Hlavní tah tvoří 100 km a vede po silnic E75, která je bohužel součástí hlavního tahu na Nordkapp. Mnohem zajímavější varianta je 126 km šotolinové cesty, vedoucí přes vísku Angeli. Je to jediné osídlení na trase, tvořené asi dvěma baráčky. Je s podivem, alespoň ve středoevrospkém kontextu, že odtud pochází několik slavných joikařek – jednak zpěvačky skupiny Angelit, jednak Ulla Pirttijärvi, kdysi jedna ze členek Angelit. My tento úsek šotolinové cesty z našeho cykloputování severním Finskem v roce 2014 považujeme za nejkrásnější. Podotýkám, že osada Angeli tvoří jediné osídlení na těchto více než 120 km šotoliny, přesto zde nelze nic koupit, a to ani základní potraviny. Prostě je potřeba být zásoben na několik dnů.

S kvalitou cest je spojen ještě jeden fakt, a tím je Nordkapp. Snažte se vyhýbat hlavním tahům na Nordkapp, protože úderem 1.7. to znamená nekonečnou řadu německých důchodců v karavanech, kterak míří na tento nejsevernější bod Evropy a pak zpátky. Bohužel jsme se pohybovali několik desítek kilometrů po silnici E75, tvořící jeden z hlavních tahů na Nordkapp, vedoucí zčásti po finském území. Ve vrcholné sezóně to znamená jeden karavan za druhým na silnici, která odpovídá tak okresce III.třídy dle intencí ČR. Byť jsou severští řidiči velmi ohleduplní a nemají problém jet za cyklistou i několik kilometrů do míst, kde teprve bude bezpečné jej předjet, většina řidičů, valící se v nekonečném proudu, jsou převážně Němci, a často pozdního důchodového věku, kdy o jejich zrakových a reakčních schopnostech si dovolím pochybovat.

 

095_k_angeli_ii.jpg096_cedule_angeli.jpg

 

Tunely

O tunelech jsem již psala zde. Existuje stránka, věnovaná tunelům v Norsku a jejich sjízdnosti pro cyklisty. Ve Finsku jsme zatím žádné tunely nepotkali, ovšem to neznamená, že tam nejsou. Až budeme mít navštíveno více koutů Finska, budeme schopni otázku tunelů validně zodpovědět.

V Norsku je situace jiná, tunely jsou tam poměrně časté, některým se dá vyhnout nalezením staré cesty přes hory, jiné tuto variantu nemají. Z našeho pohledu prakticky nebyl den, kdybychom nemíjeli nějaký tunel. V místech, kde jsme se pohybovali, byl cyklistům vjezd zakázán pouze do jediného tunelu, a tím byla 7,6 km dlouhá díra vedoucím pod ledovcem Svartisen, tudíž logicky pojmenovaná Svartistunnelen. S velkým předstihem jsou všude poutače, varující cyklisty před vjezdem do tohoto tunelu, s nabídkou alternativní trasy, a tou je objížďka po silnici 452 mezi osadami Halsa-Vassdalsvik s užitím trajektu Vassdalsvik – Ørnes, více zde.

Ačkoliv jsme takto projeli bezpočet tunelů, které byly „bike-friendly“, prakticky v žádném z nich jsme se necítili bezpečně. Ono je to dáno tím, že cyklista nemá prostor kam uhnout v případě nenadálé hrozbě kolize, leda by prolnul se zdí, tvořící vnitřní hranici tunelu. Základem je z mého pohledu být vybaven kvalitními blikačkami a reflexním materiálem. V tunelech bývá poměrně chladno /často jsme tam naměřili teplotu blízkou hodnotě 7°C/, takže i tomuto je potřeba věnovat pozornost a včas se rozhodnout, jak se odít na průjezd tunelem, přímo v něm to už možné nebude, jelikož z bezpečnostních důvodů tam opravdu nelze zastavit a konat převlékací rituál.

 

28_tunel.jpg

 

Komáři

Problémům s touto havětí jsem se věnovala zde. Nyní jen vypíchnu důležitá fakta. Dle údajů z National Geographic komáři vysají následující množství krve:

- turista s odhaleným obličejem a krkem: 298 štípanců za 1 minutu

- nahý člověk: 9 tisíc štípanců za 1 minutu

- nahý člověk: půl litru krve odsáto komáry za dvě hodiny

- každý komár jedním sosákem vysaje 5 miliontin litru krve

To se pak člověk nesmí divit, co vyprávějí zkazky z Gulagů na Sibiři. Jedním z trestů bylo odsouzení ke smrti hmyzem. Dotyčný byl nahý přivázán ke stromu, a tak ponechán napospas. Když se dozorci druhý den vrátili, nalezli jen bezkrevné tělo, do poslední kapky krve vysáté hmyzem. Teď už tomu věřím. Komáři a jim příbuzní jedinci jsou opravdu postrachem severu. Co na tom ale překvapuje je skutečnost, že koušou jen samičky, samce nechává teplé lidské tělo lhostejným.

Kupodivu místní tolik nálety komárů netrpěli, zřejmě se již za ta staletí soužití s touto havětí nějak imunizovali, anebo obrnili. Mám dosud v živé paměti událost ze Švédska, z národního parku Abisko, kdy v červenci 2008 jsme byli obklopeni mračny komářů v takové míře, že přes jejich černou změť nebyla vidět obloha a při každém vdechnutí nám jich pár vlítlo do dýchací trubice. Tehdy jsme nahlas pronášeli stížnosti na adresu komárů, když nás ležérně míjející dvojice Švédů upozornila, že to nic není, že v této míře se vlastně o nálety komárů nejedná a že to jsou jen sporadičtí jedinci, kteří obtěžují. Prý opravdová hrůza a komáří epidemie vypadá úplně jinak. Tak nevím.

Doporučuji včasnou koupi repelentu a nosit ho pokud možno příručně tak, aby v případě nutnosti bylo možné se jím rychle potřít. Další nezbytností je moskytiéra, která natažená na hlavu alespoň takto brání útokům z řad hmyzu. Je logické, že se s ní nedá najíst, napít, provést ústní hygiena /o jiné hygieně nemluvě, na zadek fakt natáhnout nejde/. Výhodou je, že v chladnějším počasí jednak komáři méně lezou na nervy, jednak je člověk více nabalen, a čím více vrstev, tím lépe. Tenký šusťák totiž tihle hajzlíci prokousnout, péřovou bundu nikoliv.

Z našich zkušeností je 13-14°C teplotní hranice, kdy při nižších teplotách jsou ataky komárů snesitelné, při vyšších již životu nebo alespoň psychice nebezpečené.

Závěrem rada místního: až Vás začnou komáři kousat, nechte se jimi štípat tak dlouho, až budete mít milion štípanců. Pak už to vůbec nebolí ani nesvědí.

 

039_komari_invaze.jpg43_v_moskytiere.jpg

 

Počasí

Za polárním kruhem je třeba počítat se vším. Při našem cykloputování Finskem v roce 2014 jsme v prvních dvou týdnech měli teploty 0-8°C, jeden den jsme se probíjeli sněhovou vánicí, jinak bylo pod mrakem, občas sluníčko s dešťovými přeháňkami. Ve třetím týdnu našeho pobytu již teplota vystoupala nad 10°C. Ty první dva týdny jsme měli stabilně kolem 4°C, což znamenalo být vybaven péřovou bundou a na zastávkách se do ní odít, zrovna tak důležitá byla i při ranním a večerním pohybu kolem stanu.

V Norsku v roce 2013 nám ze 3 týdnů prvních 14 dnů v kuse pršelo. Když mám na mysli pršelo, tak tím míním srážky kolem 30mm za 24 hodin, což byl docela mazec, jednou jsme zažili i 50mm za 24 hodin a to už byla v oblasti vyhlášena pohotovost. K žádným záplavám ale nedošlo, asi jednak že všechna voda steče do moře, jednak všudypřítomný a okolní mech pojme neskutečné množství vody. Pěkně jsme měli až poslední týden, kdy dokonce dva dny teplota atakovala 30°C. Jinak jsme se prvních 14 dnů pohybovali při teplotách 10-12°C, když jsme měli 14°C, tak jsme si výskali, jak je teplo. Nejstudeněji bylo 6,6°C, resp. nejstudeněji, co víme, možná bylo i chladněji, ale při těch 6,6°C jsem šla čurat ze stanu, tak jsem se mrkla na teploměr. Těch prvních 14 dnů jsme jeli stylem den dva na kole, pak den dva v chatce, kdy jsme sušili sebe a věci a akumulovali teplo. V těch vytrvalých, intenzivních srážkách fakt jet nešlo nějak více soustavně. Jednou jsme dokonce museli absolvovat noční jízdu na kole, protože jinak bychom se z té oblasti nepohli několik dnů.

S tímto vším musí cestovatel, ať pěší, či cyklista, počítat, navíc veškeré meteorologické vjemy mohou nastat zároveň /sněžení, sluníčko, déšť, vítr.../. Nezanedbatelný fakt je to, že ostré polární slunce může být jen částečně skryto za mraky – opakovaně se nám stalo, že jsme měli spálený obličej ve dnech, kdy nám převážně lilo.

Věřím tomu, že je možné na dálném Severu zažít v létě 30°C. Nám se to poštěstilo jen na 2-3 dny v červenci 2013, a to tam pravidelně jezdíváme každý rok od roku 2006. Takže ano, opalovací krém a kraťasy mohou být výhodné, přesto ale doporučuji jako nezbytný doplněk péřovou bundu nebo alespoň vestu a nějakou formu zahřívadla /vnějšího - zahřívací pytlíky, vnitřního – fernet či jiný alkohol/. Mimochodem, víte, jak se v létě pozná v Arktidě domorodý obyvatel od turisty? Snadno, domorodec nemá kraťase ani tričko s krátkými rukávy, protože na těch 14 dnů léta se mu taková zbytečnost nevyplatí...

V žádném případě nechci někoho odradit od cest za polární kruh. Naopak, chci ho psychicky dopředu připravit. Vím, že jsou lidi, kterým na Severu neprší, nebo jen tak, aby se neřeklo. Pak jsou lidi, kterým by sněžilo i na pyramidách, a mezi ně patříme prostě my. Anebo jak jednou prohlásila moje drahá sestřička: „Když se Vy dva vydáte na dovolenou, je škaredě v celé Evropě.“ Když už nic jiného, alespoň v termínu naší dovolené počítejte s tím, že prostě budou padat trakaře.

Ne nepodstatnou roli hraje vítr. Jakou roli má na pociťovanou teplotu hovoří „windchill“. O co konkrétně jde? Wind chill - pocitová teplota, když je větší zima než teploměr ukazuje. Na pocit tepla nebo chladu má kromě samotné teploty vliv i rychlost větru. Čím fouká silněji, tím je člověku větší zima. Tento subjektivní dojem lze podchytit i vědecky, tak zvanou efektivní teplotou. Častěji se ale setkáme s původním anglickým termínem wind chill. Je-li bezvětří, platí to i pro wind chill. Stačí ale, aby vítr trochu zafoukal a bude se vám zdát, že je mnohem chladněji. No a za polárním kruhem fouká permantně, někdy více, někdy méně. Častěji ovšem více a silněji.

Z mého pohledu kromě teplého spacáku a kvalitního stanu je s sebou nutné mít i čepici, čelenku, teplé rukavice, a skoro určitě péřovou bundu nebo alespoň vestu.

 

019_snezi_ii.jpg090_cedule_karigasniemi_teplomer.jpg

 

Severní slunce, zvané též půlnoční

Zde je mé první a jediné varování před cestami na Sever: pokud Vám vadí nezapadící slunce, nejezděte tam. K mému údivu jsem zjistila, že takoví lidé opravdu existují, že se najde někdo, komu prostě tma v noci chybí, následkem čehož nemůže spát nebo má narušené biorytmy. Nechápu, my jsme většinou po ujetí našich obligátních 30-50 km na kole natěžko byli tak mrtví, že jsme padali únavou ještě před postavením stanu, a většinou jsme vytuhli ještě předtím, než jsme si zatáhli zip na spacáku. Problém se světlem v noci jsme nemívali ani v kempech, kdy jsme spávali v chatce, a to ani v odpočinkových dnech, během nichž naše jediná aktivita spočívala v nepřetržitém užírání zásob jídla. Naopak, tehdy jsem si vynucovala nezatemnělá okna chatky s podotknutím, že na spaní potřebuji světlo a že za polárním kruhem ve tmě prostě spát neumím. Při každém našem návratu do ČR si pamatuji na šok, že zde v noci nastává tma!

Co ale může být problémem je „zlatá hodina“. Ve fotografii se tak označuje první a poslední hodina slunečního denního svitu, kdy je dosaženo specifického efektu díky kvalitě světla. Jiný název je „magická hodina“. Jinými slovy, vydat se za polární kruh v době, kdy nezapadá slunce, znamená nechat se o tuto chvíli připravit. Tohle jediné může být důvod, proč jet na sever mimo polární den. Moc dobře si vybavuji například svou snahu v červenci 2013 vyfotit zapadající slunce, které svým žlutým kotoučem pomalu lízalo hřeben hor přímo před mýma očima.... aby se ve 2 ráno rozhodlo, že vyjde bez toho, že by zapadlo!

 

wp_20140616_21_38_58_pro.jpg

 

Spaní aneb Veřejná přístupnost krajiny

Ve všech 3 severských krajinách /Švédsko, Norsko, Finsko/ platí starodávný kodex, umožňjící každému právo na volný průchod přes veškeré pozemky, které nejsou z tohoto práva vyloučeny. Starověké stopy poskytují důkazy o svobodě pohybu v mnoha evropských zemích, což naznačuje, že taková svoboda byla kdysi běžným standardem, který se v nejčistší podobě dochoval jen v Estonsku, Finsku, na Islandu, v Norsku a ve Švédsku. Zde se toto právo měnilo od pouhé běžné praxe až do obecně uznávaného práva. Možným vysvětlením, proč toto právo přežilo především těchto zemích je fakt, že feudalismus a nevolnictí se tam nikdy nevyskytovalo. Dalším faktorem je existence velkých oblastí neoploceného lesa. Jinde v Evropě byly pozemky postupně ohrazeny a zabrány pro soukromé využití, zatímco právo přístupu bylo do značné míry eliminováno.

Dnes jsou tato práva základem možnosti k pohybu a pobytu v severských zemích, poskytující příležitost k výletu nebo založení tábora na jiném pozemku /1-2 noci maximálně/, sběru hub, lesních plodů atd. Samozřemě ruku v ruce s těmito právy přichází zodpovědnost, tj. zákaz ublížit, rušit, odhazovat odpadky a rušit volně žijící zvířata. Často je zakázáno rozdělávání ohně, i když ve Švédsku a Norsku jsou ohně povoleny při zachování bezpečnostních opatření. Naprosto zakázáno je způsobovat hluk.

Přístupová práva jsou nejčastěji určena pro cestování pěšky. Běžně je povoleno postavení stanu v lese, ale ne s použitím karavanu.

Právo volného přístupu se nevztahuje na využívanou půdu /domy, zahrady apod./

Názvy v jednotlivých zemích: Finsko – Jokamiehenoikeus, Norsko – Allemannsretten, Švédsko – Allemansrätten.

Možná se to zdá jednoduché dodržovat, ale v reálu to bylo trošku složitější, například na Lofotech na téměř veškerém vhodném fleku na táboření stál buď barák, byla obdělávaná půda, byl oplocen nebo tam visela cedule „No camping“. No a na zbytku se nacházely skaliska či bažiny. Ve Finsku byl fígl zase v tom, že veškerá půda vhodná k táboření je zabraná, stojí na ní buď usedlost, nebo si ji obsadili sobařské korporace a obehnaly ohradou. Primárně plot samozřejmě nesloužil, aby bránil turistům k postavení stanu, ale jeho smysl byl zabránit sobům jednotlivých rodin se mezi sebou mísit. Zbytek pak tvořila buď zemědělská půda, anebo, co je ještě častější, nepřístupné bažiny a mokřady. Ovšem není to tak zlé, jak to možná z mého popisu vypadá. Horší to bude mít pěší turista, ten zase ale má možnost se zašít hlouběji do tundry a tak nalézt to vhodné místečko, v čemž zase bude cyklista v nevýhodě. Ten zase pro změnu může pokračovat po silnici dost daleko na to, aby byl úspěšný v hledání. Každopádně kdo chce, bude úspěšný, nám se tak povedlo často najít nejenom vhodné místo na spaní, ale i místo s nádhernými výhledy. Ovšem z pohledu cyklisty se ty nejkrásnější plácky nacházely za plotem, který se táhnul desítky kilometrů daleko – nádherný mech jen sváděl k ulehnutí, byl ovšem nedostupný právě kvůli plotu.

Zde uvádím seznam kempů, ve kterých jsme během našeho cykloputování spali nebo kolem nich projížděli /Lofoty, Kystriksveien, laponské Finsko/. Každopádně kdo hledá, najde, a vždy se nám povedlo najít nějaké to pěkné místečko na přespání, i když ne vždy nesplňovalo naše představy /přítomnost zdroje vody, nádherné výhledy apod./.

 

085_tabor_03_iiiiii.jpg085_tabor_03_ii.jpg

 

Zvířata

Kromě komárů se za polárním kruhem vyskytují i větší zvířata. Medvědy nebo pižmoně jsme tam neviděli ani nepotkali, takže se k tomu nebudu blíže vyjadřovat. Zbývají tedy zástupci čeledě jelenovitých – sob a los. Exempláře z obou rodů jsme opakovaně potkávali, a zatímco sob je zvíře sice tupé, zato benigní, mnohokrát větší los může být nebezpečný. Nikdy se nám naštěstí nestalo, že bychom byli nějak ohroženi, jen je potřeba si dávat pozor zejména za situace, kdy se cyklista pohybuje relativně neslyšně za horší viditelnosti /mlha apod./. Nikdy jsme se nebáli, že by nám některé zvíře mohlo ublížit, a nejhorší situace, která nás potkala, nastala v roce 2009 ve Finsku, kdy jsme si postavili stan na sobí stezce k vodě a stádo sobů nás nad ránem probudilo, kdy se skrze náš stan ke svému zdroji snažili dostat a nechápali, co za oranžovou věc jim tam v noci vyrostla. Zakopávali o šňůry stanu a jeden zvědavý jedinec se nám snažil nacpat dovnitř.

Větší problém může nastat u motorizovaných, kdy srazit soba je prakticky větší zločin, než srazit člověka, alespoň se nám těchto informací dostalo ve Finsku a Norsku.

Mnemotechnická pomůcka pro našince, kteří si soba a losa pletou: los má lopaty, rozuměj takové velké placaté paroží, kdežto sob má parůžky podobné našim jelenům.

 

wp_20140624_11_07_33_pro.jpg107_sob_iii.jpg

 

K sepsání tohoto článku mě přiměl workshop, který jsem prezentovala na cyklofestivalu ve Frýdku-Místku

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář