Finské Laponsko
Finské Laponsko
Finské Laponsko je nesmírně působivé a neodolatelně romantické způsobem, který povzbuzuje fantazii a zůstává ve vzpomínkách. I když tu návštěvník nespatří lední medvědy ani skalnaté fjordy, je tu cosi nehmatatelného, co toto kouzlo způsobuje.
Jeho součástí je polární den, Sámové, polární záře a potulující se sobi. Další kouzla tkví v závratné zeměpisné šířce – v nejsevernějším bodě Nuorgamu se turista ocitne severněji, než Island a téměř celá Kanada s Aljaškou.
Laponsko, které sice zabírá 30% finského území, ale žijí tu pouze 3% obyvatelstva, je nesmírná a překrásná divočina. Dojem ze zdejšího prostoru, čistého vzduchu a vysokého nebe je nezapomenutelným mnohem více než dojem z měst.
Laponský daleký Sever se nazývá Sápmi, domov národa Sámů. Jejich hlavní osady jsou v okolí Inari, Utsjoki a Hetty.
Finští Sámové
Sámové /Sápmelaš v jejich vlastním jazyce/ jsou původními obyvateli Laponska a v dnešní době žijí ve čtyřech zemích od poloostrova Kola až po jižní norské hory. Více než polovina ze 70 tisíc Sámů je za hranicí s Norskem, zatímco ve Finsku je jich asi 8 tisíc, ale mezi oblastmi existují užší kulturní vazby. Oblast Sámů se nazývá Sápmi. Asi polovina finských Sámů žije ve finské části Sápmi.
Podle kamenných kreseb a archeologických nálezů bylo toto území prvně osídleno brzo po skončení doby ledové asi před 10 tisíci lety, ale toto osídlení netrvalo až do začátku křesťanství. Prvními obyvateli byli kočovníci – lovci, rybáři a sběrači potravy, kteří migrovali s ročním obdobím. Lovili divoké soby, rybařili a v letních měsících sklízeli bobule a obchodovali s masem, oblečením a ručními výrobky.
Dějiny
Když byli Sámové zatlačeni na sever migrujícími Finy, šlo o postupný proces, který se odehrával na začátku prvního tisíciletí našeho letopočtu. Dochovalo se mnoho legend, včetně těch o zázračných čarodějnicích, které uměly létat a různě se převtělovat. Viditelná jezera a skály se staly seitami /svatá místa/, ostrov Ukko na Inarijärvi je tím proslulý.
Inari bylo důležitým obchodním centrem Sámů začátkem roku 1500, kdy zde Sámové osídlovali velká území.
Sámské osady byly rozmístěny na velkém území, ale v 17. století se tu usazovalo stále více Švédů. V roce 1670 zničil luterán Gabriel Tuderus /1638-1703/ různá kulturní místa a náboženské objekty. Laponsku se začaly stavět kostely, jedním z nejstarších dochovaných je Sodankylä.
V následujících stoletích pronikaly do rozlehlé provincie Finové, kteří převzali pastevectví sobů a asimilovali se Sámy /a naopak/, což se týká především jižního Laponska.
Oblast Petsamo /Pečenga/ severovýchodně od Inari byla k Finsku připojena v roce 1920 smlouvou z Tartu, roku 1937 se tu začal těžit nikl. Sovětský svaz zaútočil na oblast bohatou na nerostné suroviny během zimní války /1939-1940/, poté ji využívali Němci jako základnu k útokům na Murmansk a v roce 1944 ji znovu okupovala Rudá armáda. Rusku patří dodnes. Skolští Sámové z Pečengy přesídlili do Sevettijärvi, Nellimu a Virtaniemi.
Ustupující neměcká armáda v letech 1944-1945 praktikovala metodu spálené země, a aby zbrzdila pronásledovatele, spálila všechna stavení. Z doby před 2. světovou válkou pochází v Laponsku jen pár kostelů, vesnic a domů.
Rané tradice a víra
Raná společnost Sámů byla založena na siida, malých skupinách skládajících se z několika rodin, které kontrolovaly jednotlivé lovecké a rybářské oblasti. Rodiny žily v kota, tradičním obydlí podobajícím se tepee /týpí/ nebo vigvamu ryzích Severoameričanů. Bylo to jednoduše dočasné přístřeší při migraci za stády sobů. Trvalejší kota byla překrytá vstvou trávy, aby izolovala látku a sobí srst. Vyvinul se tak systém „zimní vesnice“, kde mohly skupiny přečkat spolu krutou zimu.
Přírodní prostředí bylo pro život Sámů nezbytné: uctívali Slunce /otec/, Zemi /matka/ a vítr a věřili, že všechny věci v přírodě měly duši. Hvězdy a souhvězdí se staly součásí mytologie – Polárka, nejjasnější hvězda na noční obloze, byla pilířem světa. Sámové věřili v množství bohů a jejich spojení s bohy zajišťoval šaman, nejdůležitější člen komunity. Bubnováním se šaman dostal do tranzu a mohl komunikovat s bohy, požádat je o radu nebo se dozvědět o jejich úmyslu. Na bubnech byly zobrazovány výjevy ze života, přírody a bohů. Slunce se stalo obvykle centrálním motivem. Násilná přeměna na křesťanskou víru v 17. století znamenala konec šamanů a tradičních bubnů.
Tradiční legendy, společenská pravidla a pohádky byly předávány vyprávěním příběhů z generace na generaci. Unikátní způsob vyprávění příběhů byl yoik, chvalozpěv, ve kterém zpěvák použil slova nebo napodobal zvuky zvířat a přírody, aby popsal své zkušenosti. Yoik dodnes Sámové používají, někdy je doprovázen hudebními nástroji.
Yoik /joik/
Koupíte-li si CD se sámskými joiky, můžete mít pocit, že je to „pravé laponské etno“, tundrové halekačky se soby. Ale jojk je víc, je to hudba, je mnohem více. Joik je specifickým výrazovým prostředkem, dalším jazykem Sámů, branou mezi niterními pocity severského člověka a přírodou, co jej obklopuje. Je přírodním hlasem, vším, co spojuje svět a lidi živé i zemřelé, něco, co přináší příslušnost k sámské entitě po tisíciletí.
Joik je vokalickou hudební formou, charakterizovanou monotonálností, používáním hrdelního zpěvu a velkých tonálních intervalů přesahujících celou oktávu. Mnohem více můžeme pochopit vysvětlením, že joikem lze uvítat nový den, pozdravit přátele, oslavit chvíli klidu nad skromným jídlem, uklidnit rozčilené sobí stádo, obejmout hory na obzoru, spojit se s duší zemřelé milované bytosti, vychválit majetek a schopnosti či si jen po dlouhé práci odpočinout. Joik je rájem improvizace, jeho melodie, rytmus i případná slova se mohou měnit na základě nálad a situací, kdy další interpret do něj může přidat své vlastní pocity a postřehy, a změnit tak od základu původní základ skladby.
Role soba
Sob byl vždy velice důležitý pro existenci Sámů. Jedli jeho maso, pili mléko a používali kožešinu na oblečení a lože. Vyráběli rybí háčky a harpuny ze sobích kostí a paroží. Dnes asi 40% Sámů žijících v Sápmi /Laponsku/ je zaměstnáno sobím hospodářstvím. Cestovní ruch je dalším velkým zaměstnavatelem.
Původně Sámové lovili divoké soby tak, že je chytli do jámy. Lov pokračoval až do 16. století, kdy Sámové začali domestikovat původní stáda a migrovat s nimi. Ke konci 19. století byla stáda finských sobů uspořádána do paliskunta /společenství/, kterých je nyní v severním Finsku asi 56. Sobi se potulují volně kolem velkých přírodních ploch v rámci paliskunta, která je ohraničena obrovskými ploty. Ty kříží laponskou přírodu. Každý pastevec je zodpovědný za své stádo a rozpozná je podle označení na uších – je to řada zřetelných zářezů do ucha každého zvířete.
Sobí cyklus se řídí přísnými pravidly. Sobí telata se rodí v květnu a červnu. Na konci června je stádo sehnáno dohromady a telata jsou značkována na uchu. V létě, pokud nejsou šílení z neodbytného hmyzu, pasou se sobi na loukách a vytvářejí si zásoby energie na zimu. V září, před dobou páření, jsou sobi /jeleni/ ve stádu tříděni na porážku – ročně je poraženo až 120 tisíc sobů. S příchodem sněhu v listopadu se sobi živí lišejníky. Zvířata jsou na zimu nahnána na pastviny, v dnešní době používají pastevci sněžné skútry, mobilní telefony, a dokonce i helikoptéry, aby svá stáda mohli kontrolovat. Proto se už tolik se stády nestěhují.
Lesní, fjellští a mořští Sámové
Podle toho, kde Sámové žijí a jak se živí, dělí se do několika skupin. Mezi lesní Sámy se počítají Sámové obývající rozsáhlé a nekonečné převážně jehličnaté lesy, živící se od minulosti zejména rybolovem a lovem větších lesních zvířat. Většina současných švédských Sámů patří právě pod tuto podskupinu. Mořští Sámové obývají především norské pobřeží a kolští Sámové tvoří odtrženou, již málo početnou, ale velmi svébytnou komunitu Sámů v oblasti poloostrova Kola, kde se nevyhnuli Sověty tolik oblíbenému přesídlování celých národů.
Finští Sámové se řadí mezi tzv. fjellské. Označují se podle původně norského slova fjell /fjeld/, popisujícího bezlesou horu s okrouhlým vrškem. Tyto hory jsou typickým skandinávským pozůstatkem doby ledové, kdy převážnou většinu velkého poloostrova pokrývala mocná ledovcová krusta. Tíha ledu stlačila a dokonale obrousila ostré vršky a dala horám tak příznačný tvar, kdy nad hranicí lesa začíná pustá kamenitá tundra, s často uhlazenými balvany všech velikostí, firnovými poli věčného sněhu a koberci lišejníků. Pro tento typ hory mají označení všechny další skandinávské jazyky – švédšina fjäll, laponština čohkka, čuokka či čáhkka, finština tunturi, ruština tundri.
Fjellští Sámové jsou tedy ti typičtí kočovníci a polokočovníci, majitelé a zároveň pastevci obrovských polodivokých sobích stád. Proto se jim také říká sobí Sámové, kterýžto titul znamená pro zbytek Sámů objekt obdivování smíšeného se závistí. Sob je zde základním a určujícím prvkem života. Kvůli sobům, se soby a pro soby tu již stovky let kočují celé rodiny po trase obřích migračních cest. Sobi žijí po většinu roku zcela svobodně a divoce ve volné tundře, jen dvakrát ročně Sámové soby nahánějí do ohrad, aby porazili potřebný počet kusů a označkovali nová mláďata cejchem příslušné siidy. Kočovná a nezávislá existence tohoto „sobího etnika“ z něj činí evropský unikát.
Siida
Siida je někdy přirovnávána k vesnici, jindy k rodině. Ve skutečnosti označuje několik rodů, které se rozhodnou společně žít, chovat soby a všestranně spolu kooperovat. Tento pojem bývá mnohdy mylně vykládán jako obec, nesouvisí však s pevným místem, nýbrž s lidmi, kteří spolu žijí.
Sámové tvoří společnost s oboustrannými příbuzenskými vztahy uznávajícími příbuznost jak ze strany otce, tak matky. Příbuzenské vazby, i vzdálené, jsou u Sámů určující pro systém siid, jež v podstatě vychází z původních předvěkých rodiných uspořádání. Dodnes mezi kočovnými Sámy platí výsady příslušnosti k určitým siidám, jež se týkají i nepokrevných příbuzenských vztahů. Například v siidě, z níž pochází kmotr kočovníka, má kočovník kdykoli právo na neomezenou dobu návštěvy, spojenou s všestrannou výpomocí, pohostinstvím a úsilím směřujícím k dosažení společného cíle. Toto pouto přetrvává zejména mezi fjellskými Sámy již mnoho set let.
Dědičná práva jsou velmi demokratická a rovnostářská, neexistují rozdíly mezi výší dědiství pro ženu a muže. Dědičná práva se týkají hlavně sobů.
Proč Sámové a ne Laponci
Sámové a jejich vlast Sámietnan jsou po celém světě známi spíše jako Laponci, respektive Laponsko. I když je tento název tradiční a velmi vžitý, jedná se o pojmenování, které oni sami nikdy nepoužívali. Název Laponsko, Laponec, ať se českým uším jeví jakkoli neutrální a obvyklý, totiž pochází ze starošvédského lapp, což znamenalo hadr. Ať toto označení vzniklo vinou nízké životní úrovně Sámů či kvůli typickému oblečení ze sobích kožešin, oblékaných přímo na tělo chlupem dovnitř, vždy bude u Sámů spojeno s velkou mírou pejorativity a opovržení. Nazývejme proto Laponce Sámy, tak, jak se od nepaměti označují mezi sebou.
Pojmenování Sámové, Sámi, se vyvinulo pravděpodobně ze starosámského Sápmi, což stejně jako Sámi znamenalo něco jako lidé z močálů. Od tohoto slova se odvíjí i titul Samerna, jež používají spíše švédští Sámové či Saamelaiset, obvyklý v severním Finsku.
Ve staré literatuře bývá ještě k nalezení slovo vuovvjos, což je velmi staré sámské slovo z doby železné, označující Sámy jako lesní lidi.
Existují dvě hlavní skupiny Sámů, a to západní, jež mají blíže k europidským národům, jsou typičtí voskovou a chudokrevnou pletí, světlými vlasy a očima /nejsou mezi nimi výjimkou ani úplní blonďáci/, a východní, jež mají od pohledu určitou příbuznost se severoasijkými a sibiřskými kmeny, jsou typičtí rovnými černými vlasy, lehce zešikmenýma očima a velmi bledou pletí. Obě skupiny se však řadí mezi evropské a ne asijské kmeny.
Sámové dnes
Sámové byli v minulosti vystaveni utlačováni. V 17. století byli násilně obráceni na protestantské křesťanství a jejich náboženské tradice se staly ilegálními. To vedlo k situaci, kdy se hodně Sámů označovalo spíše za běžné Finy.
Švédský stát zatěžoval Sámy daňově, i když oficiálně nebyli uznáni jako vlastníci půdy. Dnešní práva Sámů jsou obhajována a jejich jazyk je význačně uznáván v sámských regionech ve finském Laponsku. Finsko bylo první zemí, která slavnostně zvolila sámský parlament v roce 1972 /Norsko následovalo v roce 1989 a Švédsko v roce 1993/. Univerzální právo na „území Sámů“ je neustále diskutováno. Nebyla dosud vytvořena „mateřská země“ nebo „rezervace“, parlament nemá moc samosprávy týkající se otázek sámských obyvatel.
Avšak Sámové nabírají ve Finsku na uznání, mají vlastní vlajku a národní svátek, který se slaví 6. února. Rostoucí cestovní ruch poskytuje ekonomické výhody, jelikož se dobře prodávají řemeslné výrobky Sámů.
Oblečení Sámů a ruční řemesla
Sámové vždy používali materiál, který měli k dispozici – sobí kožešiny, paroží, kosti, březové suky a vlnu, aby vyrobily kuchyňské náčiní, šaty a textilie. Pestrobarevné kostýmy Sámů, typické kabáty, kalhoty nebo sukně vyšívané jasně červenými, modrými a žlutými motivy, se nosí hlavně při slavnostních příležitostech a během festivalů.
Řemeslné práce Sámů /zahrnují tašky a boty vyrobené ze sobí kůže, pletené rukavice a ponožky, textilie, šály, nápadné barevné klobouky, šperky a stříbro/ jsou uznávané jako domorodé umění.
Sámské jazyky
Sámské neboli laponské jazyky patří do ugrofinské větve uralských jazyků. Laponština není jeden jazyk, ale celá skupina jazyků.
Sámové dodnes mluví devíti sámskými jazyky, ve dvou zaniklých se nám zachovaly texty. Mnoho těchto jazyků má navíc několik dialektů, takže mezi jednotlivými jazyky jsou plynulé přechody. Ve Finsku nyní existují tři sámské jazyky, vzájemně ne moc srozumitelné, ačkoli je používá asi dva tisíce lidí. Sámština se vyučuje ve zdejších školách a legislativa podporuje používání sámštiny jako úředního jazyka v Sápmi.
Zdroje:
Lonely Planet – Finsko
Rough Guides – Finsko
wikipedie
cestovani.idnes.cz
