Stránky věnované severským zemím.

Grónsko – typická flóra

26. 5. 2021

Nejsem botanik ani biolog, pouze vášnivý fanda do severské přírody, nemám tedy v plánu vyčerpávajícím způsobem popsat flóru Grónska. Mým úmyslem je vypíchnout to, co sama považuji za nejdůležitější tak, aby můj text co nejvíce pomohl dalším trekařům. Nemám ani ambice na podrobné a přesné taxonomické popisy. V kytkách se vůbec nevyznám, a v případě nouze od sebe rozeznám kopřivu, jablko a mrkev.

Valnou většinu jsem sepsala v 2019, po návratu z Grónska, a použila ve svém cestopise, zbytek doplňuji nyní. Zařadila jsem sem i svou zkušenost s jednou grónskou kytkou, kdy se projevila naše vzájemná inkompatibilita.

V Grónsku nám potkavší krajané tvrdili, že všechny tamní bobule jsou jedlé, tuto informaci měli od jiných turistů, místních Iniuitů. Posuďte po přečtení popisů flóry sami, jak to s tou nezávadností je. My jim uvěřili, a plody bylin jsme se živili po hrstech bez zdravotních následků.

Šicha černá

Latinsky Empetrum nigrum. Jedná se o nízkou stálezelenou rostlinu poněkud podobnou vřesovci. Tvoří keře s malými, tlustými, světle zelenými jehlicovitými listy, 3-10 mm dlouhými, podvinutými. Květy jsou drobné, rostou v květnu až červnu, umístěné po dvou až po třech na krátkých větévkách. Plody jsou černé, červeně barvící peckovice, vypadají podobně jako borůvky.

Obsahuje jedovatou sloučeninu grayanotoxin, která je u čeledi dosti běžná a způsobila úmrtí zaznamenaná již od starověku po novověk. Šícha ale byla přesto používána v lidovém léčitelství a k barvení látek. V subarktických oblastech je šicha černá důležitým doplňkem stravy Sámů a Inuitů. Po dřívějším poklesu oblíbenosti šicha znovu získává pověst jedlých bobulí. Poskytuje stabilní úrodu. Plody jsou obvykle sbírány na podzim. Pokud ale na rostlině některé bobule zůstanou, mohou být dodatečně sesbírány ještě i na jaře. Vysoká koncentrace antokyanu umožňuje bobule využívat jako přírodní potravinové barvivo. Inuité a indiáni je míchají s dalšími plody, zejména borůvkami. Využívají se například při pečení koláčů či výrobě džemu.

Tanainové šichu sklízí jako plodiny. Někdy je ve velkém množství skladují na zimu. Jejich specialitou je směs bobulí se sádlem nebo olejem. Listy a stonky rostliny využívají v lékařství při průjmu a žaludečních potížích. Vývary z kořene zase působí uklidňujícím způsobem na bolavé oči. Na Labradoru využívají kouř z hořících listů a stonků k uzení ryb, především lososů, pstruhů obecných a sivenů severních.

Šicha černá je občas pěstována jako okrasná rostlina na skalkách.

Labrator tea, labrodorský čaj

Labradorský čaj je obecný název pro tři úzce příbuzné druhy rostlin a název bylinného čaje vyrobeného z rostlin. Všechny tři druhy jsou především mokřadními rostlinami na vřesovištích. Bylinný čaj byl oblíbeným nápojem mezi Athabasky a Inuity. Všechny tři druhy používané k přípravě čaje Labrador jsou nízké, pomalu rostoucí keře s vždyzelenými listy.

- Rhododendron tomentosum /severní labradorský čaj, dříve Ledum palustre/,

- Rhododendron groenlandicum /bažinný labradorský čaj, dříve Ledum groenlandicum nebo Ledum latifolium

- Rhododendron neoglandulosum /čaj západního Labradoru nebo čaj lovce, dříve Ledum glandulosum nebo Ledum columbianum/

Listy jsou na vrcholu hladké, s často zvrásněnými okraji a pod nimi chundelaté bílé až červenohnědé.

R. tomentosum, R. groenlandicum a R. neoglandulosum lze nalézt v mokřadech a rašeliništích.

Athabaskané vařili listy jako nápoj. Jiní používali čaj Labrador k okořenění masa vařením listů a větví ve vodě a poté namočením masa do odvarů. Pomo, Kashaya, Tolowa a Yurok v severní Kalifornii vařili listy čaje Western Labrador podobně, aby vytvořili léčivý bylinkový čaj, který pomáhal při kašli a nachlazení.

Během osmnáctého století němečtí sládci používali R. tomentosum při vaření piva, aby vyrobili nápoj více opojný, ale toto se zakázalo, protože to vedlo ke zvýšené agresi.

Neexistují dostatečné údaje, které prokazují, že čaj Labrador je vhodný ke konzumaci, protože toxický je podle druhu a lokality. Nadměrná konzumace se nedoporučuje kvůli následnému zvýšení diurézy, zvracení, vyvolání závratí a ospalosti. Velké dávky způsobí křeče, ochrnutí, a ve vzácných případech vedou ke smrti.

K toxicitě dochází kvůli terpenoidům nalezeným u všech druhů čaje Labrador. R. groenlandicum má toxické díky nižším hladinám. Rostliny obsahují také toxické grayanotoxiny, ale bylo zdokumentováno jen několik smrtelných případů otravy v důsledku přítomnosti grayanotoxinů v čaji Labrador, u zvířat však byly popsány smrtelné otravy.

Fytofotodermatitida aneb reakce kůže po kontaktu s rostlinou a následném ozáření

Po kontaktu některých rostlin s kůží a po ozáření sluncem nebo UV světlem může dojít k reakci kůže. Jedná se o buď o zánětlivou reakci nebo o pigmentaci.

Využití vlastností těchto rostlin se využívalo ve staré Indii již po staletí k vyvolání pigmentace v místě vitiliga, což je onemocnění, které se vyznačuje výskytem bílých depigmentovaných ložisek.

Typická látka, která patří do této skupiny, je bergamotový olej, častá součást parfémů. Po nanesení a ozáření u vnímavých osob vznikne reakce presně v místě a tvaru, kam a jak byl parfém nanesen.

Dalším příkladem je situace, kdy se nazí opalujete přímo v trávě. Pak mohou vzniknout na zádech červené pruhy přesně ve tvaru travních stébel.

Projevem je zánět přesně v místě kontaktu a s odstupem asi 24 hodin.

Opět vzniknou červené bizarní tvary, přesně tak, jak se uskutečnil kontakt s rostliny s kůží. Zánět se opět projeví zarudnutím s puchýřky až velkými puchýři. Po několika týdnech až měsících může dojít ke vzniku zvýšené pigmentace /hyperpigmentace/. Projevy se často vyskytují na rukách /práce na zahradě, v kuchyni apod./.

Patologická reakce může vzniknout i po požití těchto rostlin a často se vyskytuje i u pasoucích se zvířat. Mezi projevy patří zánět spojivek, zarudnutí kůže, otoky kůže, puchýře a strupy /třeba na hlavě nebo na čenichu zvířat/.

Andělika lékařská

Andělika lékařská /Archangelica officinalis, Angelica archangelica/, nazývaná též děhel lékařský, je dvouletá až víceletá mohutná bylina z čeledi miříkovitých. Botanický název Archangelica je odvozen z latinského archangelus = archanděl.

Jako koření se nejčastěji používají zralá semena, která se vydrolují z usušených okolíků, nebo na podzim dobývaný oddenek velikosti dětské pěsti, z něhož vyrůstají až 30 cm dlouhé vedlejší kořeny. Ty se splétají v cop okolo oddenku a suší pomalu při teplotě nepřesahující 35 až 40 °C /siličná droga/. Sušení je velmi zdlouhavé. Vedle éterického oleje obsahují kořeny a plody hořčinu, pryskyřici a jiné látky. Při zpracování kořene je nutno brát v úvahu, že citlivým lidem vyvolává na rukou puchýře, a to zvláště při práci na slunci /fotodermatózy/.

Původní areál výskytu zahrnoval severovýchodní části Evropy, Skandinávii, Island, Grónsko - původní areál sahá zhruba od východního Německa po Ural. Dříve se často pěstovala jako léčivka, na mnoha místech tedy zplaněla, a proto dnes roste i mimo své původní areály. Do střední Evropy, kde zdomácněla, se dostala ze Skandinávie ve 14. století.

Andělika lékařská je významnou léčivou rostlinou používanou již od středověku. Všechny části rostliny mají silně aromatickou vůni a ostrou, nahořklou chuť. Jako koření se nejčastěji používají zralá semena. Jako léčivá droga se používá kořen s oddenkem a to nejčastěji ve formě prášku či macerátu. Jako koření se přidávají do polévek, omáček a salátů. Ve středověku byl kořen užíván jako zvláště dobrý prostředek k odstraňování jedu z lidského těla. Mladé lodyhy, nakrájené na kolečka a nasycené horkým cukrovým sirupem, jsou chutnou ozdobou dortů.

Využívá se zejména v oblasti problémů s trávením: tlumí nadýmání, při hnilobné i kvasné dyspepsii, při nechutenství, zahlenění dýchacích cest a při žaludeční neuróze. Díky těmto vlastnostem bývá součástí žaludečních likérů z kořenů anděliky, chartreuse a benediktýnka. Působí také jako expektorans. Zevně jako antirevmatikum. Vnitřně v odvaru působí na nervovou soustavu, dále jako stomachikum a karminativum a má protikřečový účinek. Při zánětu ústní dutiny se užívá jako kloktadlo. Při hysterii a lehce zvýšené nervové vzrušivosti se používá jako přísada do koupele.

Ing. Jiří Janča, CSc. a Josef A. Zentrich v knize „Herbář léčivých rostlin“ nedoporučují léčbu andělikou lékařskou při zánětech ledvin a při vředových chorobách trávicího ústrojí. Při dlouhodobém užívání je nutné vyvarovat se pobytu na slunci, obsažené furanokumariny způsobují záněty kůže.

Niviarsiaq – grónská národní kytka

Grónská národní květina patří do rod rostlin z čeledi pupalkovité. Rod popsal už Carl Linné ve svém díle Species plantarum roku 1753. Vědecké jméno Epilobium má původ ve starořečtině, kdy epi /ἐπί/ znamená na, nad, při, u a lobos /λοβός/ znamená lalok. V grónštině se jí říká Niviarsiaq, v překladu „mladá dívka“, vědeckým názvem Chamerion latifolium, v češtině se zove vrbovka. Tyto krásné a odolné květy kvetou mezi červnem a zářím. Obvykle se vyskytují v kamenitých a písčitých říčních prostředích.

Chamaenerion latifolium /dříve Epilobium latifolium, také nazývaný Chamerion latifolium/ je druh kvetoucích rostlin v rodině pupalky dvouleté, známý pod anglickými běžnými jmény trpasličí ohnivka a vrbovka nádherná. Má cirkumboreální distribuci, kdy se objevuje v severních oblastech severní polokoule, včetně subarktických a arktických oblastí, převážně na štěrkopísku a kamenné suti, známé pod názvem osyp či talus, někdy psáno nesprávně tallus, v širokém rozsahu výšek. Jedná se o vytrvalou bylinu rostoucí ve shlucích listů s různou velikostí, tvarem a strukturou nad dřevnatým stonkem. Listy jsou dlouhé 1 až 10 centimetrů, kopinaté až oválné, špičaté nebo zaoblené na špičkách, chlupaté až bezsrsté a voskovité. Květenství je hrubosrstý hrozen květů s jasně až tmavě růžovými a občas bílými okvětními lístky dlouhými až 3 centimetry. Za otevřenými okvětními lístky jsou špičaté kalichy. Plodem je podlouhlá tobolka, která může přesahovat délku 10 centimetrů.

Tato arktická rostlina poskytuje hodnotnou výživu pro Inuity, kteří jedí listy syrové, nebo vařené s tukem, případně namočené ve vodě na čaj, květiny a plody syrové a jako salát k jídlu z tuleňů a velrybího tuku. Listy a výhonky jsou jedlé, chutnající podobně jako špenát, známé v kanadské tundře jako „říční kráska“.

Arktická vata

Eriophorum callitrix, obecně známý jako Arktická bavlna, Arktická vata, suputialebo pualunnguat v jazyce Inuktitut, je trvalka z čeledi ostřice, Cyperaceae. Patří do rodu suchopýr. Je to jedna z nejrozšířených kvetoucích rostlin na severních polokouli a v regionech tundry. Na každém stonku vyrůstá jediné okrouhlé, bílé a vlněné ovoce. Semena pokrývají tuto bavlněnou hmotu a obvykle se rozptylují, když je vítr odnese. Arktická vata má úzké, travnaté listy. Tato rostlina je potravou pro migrující sněžné husy, soby karibu a jejich mláďata. Inuité používali výsevní květy jako knoty v „qulliq“, což jsou tradiční olejové lampy vyráběné obyvateli Arktidy. Shluky rostlin se vkládaly do dětských kalhot a při znečištění se vyhodily, takže takové bio plínky.

Arktická alpina - Arctous alpina

Arktická alpina, se zaužívanými názvy alpská medvědice, medvědice horská nebo medvědice černá je trpasličí keř vřesu rodina Ericaceae. Basionym tohoto druhu je Arbutus alpina Ľ. Basionym je taxonomický pojem označující vědecké /latinské/ jméno, pod nímž byl určitý taxon poprvé v literatuře platně /validně/ popsán. Tento pojem má své oprávnění pouze tehdy, když hovoříme v vzájemném vztahu dvou vědeckých jmen určitého taxonu.

Arktická alpina je listnatý keř obyčejně vysoký méně než 15 centimetrů, s dřevnatým stonkem a střapatými větvemi. Listy na podzim postupně vadnou, ale na rostlině zůstávají další rok. Listy jsou řapíkaté a oválné s vroubkovanými okraji a sítí žilek. Na podzim často zčervenají do šarlatova. Květy jsou ve skupinách po dvou až pěti, bílé nebo růžové a ve tvaru urny a dlouhé asi 3 až 5 mm. Mají pět kalichů, pět okvětních lístků s pěti malými vyčnívajícími laloky, deset tyčinek a jednu plodnici. Plody jsou kulovité, 9 až 12 mm dlouhé, zpočátku zelené, pak zčervenají a nakonec po dozrání jsou lesklé, černé a šťavnaté. Tato rostlina kvete v červnu.

Příbuzná tomuto rodu je medvědice lékařská, v češtině známá také jako hrozník, kostrounek, medvědice léčivá, tolokněnka, latinsky /Arctostaphylos uva-ursi/. Ve střední Evropě se začala používat jako léčivá rostlina od 18. století. I dnes se některé druhy se používají v domácím léčitelství. Pro účely domácího léčitelství se sbírá list, lze jej sbírat celoročně. Říká se, že urologický čaj je výborným protizánětlivým prostředkem, ale není to pravda, podle návodu, který je na obalu, se nemohou po čtvrthodinovém louhování uvolnit látky z medvědice lékařské, zejména arbutin. Ty se uvolňují až mnohem déle, po 45 minutách louhování. Urologický čaj musíme tudíž louhovat po mnohem delší dobu, jinak získáváme čaj pouze močopudný, nikoli protizánětlivý. Medvědice lékařská, používaná u nás v domácím léčitelství, obsahuje glykosid arbutin a její dlouhodobé používání jako léčivé rostliny není vhodné, působí zhoubně na jaterní tkáň. Při předávkování může způsobit poškození jater a glykosurii.