Jdi na obsah Jdi na menu
 


Finsko – Oravareitti /Veverčí trasa/ - tábořiště

12. 3. 2017

Kde složit hlavu

Seznam míst, kde se dá na Veverčí stezce hlava složit, uvádím v pořadí, jak jsme je navštívili my. Jelikož řeky tečou jen jedním směrem, je to i po následovníky jediná možnost.

Fakta zde popsané jsou z roku 2016. Upozorňuji, že mnohé údaje se mohou v průběhu času měnit – jednak se v době, kdy jsme splouvali Veverčí stezku, budovala paralelní, severní větev, která by měla být otevřená v roce 2017, jednak nemusí aktuální, sehnatelná mapa odpovídat realitě. Konkrétně mám na mysli fakt, že jsme na konci stezky, v obci Sulkava, až po příjezdu zjistili, že tábořiště je zrušené. Na tohle tedy pozor.

Terén podél vody znemožňuje spaní jinde, než na oficiálních tábořištích. Břehy řek jsou totiž podmáčené, tvořené převážně mokřady, břeh jezer je skalnatý. Problém je už jen zastavit kvůli potřebě, svačině či procesu převlékání se.

Po cestě jsou proto zbudovány tábořiště, které od sebe leží cca v 6-10 km intervalech. Uprostřed trasy je umístěn kemp Oravanpesät, kde se dá přespat jak v chatkách, tak ve vlastním stanu.

Jediná nevýhoda těchto tábořišť je prostor, umožňující postavení stanu. Na některých pláccích jsme se vešli s jedním stanem tak akorát, nedovedu si tam představit nějakou větší výpravu s větším počtem lodí, tedy i stanů.

 

Obecně o tábořištích

Všechny tábořiště na trase, vyjma kempů /viz dále/, jsou zdarma. Vybavení je spartánské: ohniště s roštem, zastřešené, zpola otevřené sezení u ohně, kadibudka, dřevník. Rošt u ohniště umožňuje pohodlné uložení hrnce nad oheň, případně pánvičky. Rošt je umístěn na výškově polohovatelné tyči se zarážkami, lze tedy regulovat teplotu plamenů, které budou olizovat hrnec, jednoduchým zvednutím či naopak snížením roštu s hrncem, a tedy oddálení či přiblížení k plamenům. Manipulace s roštem nevyžaduje ochranu rukou proti tepelnému poškození od horkého kovu, protože madlo k otočné tyči, na níž je přichycen rošt, je z materiálu, nevedoucího teplo. Díky tomuto madlu se jednoduše celá soustava otočí tak, aby šel hrnec uchopit mimo žár ohniště. K vlastní manipulaci s hrncem je již ovšem nějaká vychytávka nutná.

Žádné z tábořišť, vyjma jednoho, nemělo erární nádobí.

Je potřeba mít s sebou vlastní stan, protože v částečně zastřeném přístřešku by dokázal spát jen masochista, který by byl vydán plně napospas hordám krvelačných komárů. Dřevník obsahuje dostatek nařezaného dřeva a je vybaven sekyrkou pro případ nutnosti nasekat si třísky, jen je nutné počítat s tím, že erární sekyra je většinou těžká a tupá. Kadibudky většinou neměly toaletní papír, je nutné si dovézt svůj. Ohniště s roštem je úžasná vychytávka, která umožní vařit si na ohni bez nutnosti řešit, jak zavěsit hrnec či kotlík. Jen to chce být vybaven nějakým normálním kuchyňským náčiním, a nikoliv současnými hyper-ultra-moderními výrobky, které se nesmí k ohni ani přiblížit.

Ohniště leží několik metrů od zmiňovaných zpola krytých přístřešků, což znemožňuje sezení u ohně v dešti, jak by se na první pohled nabízelo, kdyby ohniště bylo umístěno v části přístřešku, který je otevřen. Zřejmě jsou ale ohniště cíleně posazena dále kvůli bezpečnosti, nehrozí tak riziko požáru přístřešku, jehož zdi jsou tvořeny hořlavými kulatinami z kmenů stromů.

Důležité upozornění: na žádném z tábořišť není zdroj pitné vody, ta se nabírá odevšad, tedy z okolních bažin, mokřadů a podobných zdrojů. Je potřeba být vybaven filtrem, ideálně keramickým. Filtrace přes UV, například Steripen, nemá šanci fungovat díky zakalení tekutiny.

 

13.jpg

 

27_snidane_rano.jpg

 

Kemp Juva http://www.juvacamping.com/2014/index_e.html /57 km/

Začátek Veverčí stezky. My jsme v něm cíleně spali v chatce, kterou jsme si dopředu u vstřícného personálu domluvili. Byť přes jejich web není možné rezervovat ubytování bez zaplacení zálohy, nám vyšli vstříc po vysvětlení, že je pro obě strany poněkud komplikované, jak jim peníze převést na účet. Samozřejmě není problém v kempu strávit noc ve stanu. Rezervace v roce 2016 nebyla možná přes zprostředkovatele typu booking.com.

V kempu jsme koupili vytoužené plynové bomby, které jsme v 3 km vzdáleném obchodním centru ABC Juva, kde je i zastávka busu, nesehnali. Do kempu nás odvezl syn majitelů, který za odvoz nic nepožadoval, takže jsme mu dali alespoň pár Eur na pivo.

V chatce jsme měli jak vlastní kuchyňku, tak sociální zařízení, takže nevím, jak je vybavená erární část kempu.

Kemp leží velmi na břehu jezera Jukajärvi, a za příhodných podmínek se dá pozorovat úžasný západ slunce nad hladinou.

 

16_juva_zapad_ii.jpg

 

Haravaniemi /49 km/

8,1 km od kempu Juva, nachází se na východním cípu jezera Jukajärvi, na posledním z poloostrovů na levé straně /bráno ve směru jízdy/.

Plácek k postavení stanu je relativně velký, určitě by dokázal pojmout 3-4 stany. Přístřešek má krytou střechu a nepravidelný půdorys, otevřen je z jedné strany, tři stěny jsou pevné. Vevnitř je lavice, kde by se k posezení vešlo několik lidí.

Ohniště leží asi 2 metry od přístřešku, kolem něj jsou umístěny lavice, určené k posezení u ohně, kam by se vešlo pohodlně několik osob.

Dřevník s dřívím a WC leží několik metrů od přístřešku.

Toto jediné tábořiště disponovalo erárním nádobím. Byla jím pánvička, evidentně zapomenutá součást vybavení někým z předchozích pádlerů.

Příjezd je z jihu, asi 300 metrů od nejjižnějšího záhybu tohoto poloostrova. Nachází se zde dřevěné molo, kde je možno nechat vytaženou loď na břehu přes noc, ovšem jen za situace, kdy nikdo další už na tábořiště nedorazí.

 

21_taboriste.jpg

 

24_ohen.jpg

 

Riemiö /42 km/

Na tomto tábořišti jsme se stavovali pouze na svačinu, nespali jsme tam, nemám tedy validní informace ohledně vybavení. Určitě tam ale bylo ohniště, kadibudka a dřevník s dřívím. Plácek na postavení stanu byl malý a nerovný.

Tohle malé tábořiště nemělo přístřešek.

Příjezd k tábořišti je jednoduchý, stačí přepádlovat asi 1 km dlouhé jezero Riemiö, a molo i s tábořištěm je dobře viditelné, dá se trefit i za snížené viditelnosti, jezero nemá zátoky ani ostrovy, které by mohly zhoršit orientaci.

 

36_odpadl_zadak.jpg

 

Suoru /38 km/

Z našeho pohledu se nám tohle tábořiště zdálo jako nejkrásnější na celé Veverčí trase. Tohle úžasné tábořiště jsme opouštěli opravdu neradi, jelikož mělo své genius loci. I ta potřeba se nám ve zdejší kadibudce konala radostněji než na jiných tábořištích. V podstatě jsme si celý plácek zabrali sami pro sebe. Na jediném vhodném místě pro postavení stanu stal náš příbytek, na ohni jsme vařili, kolem něj se rozprostíraly naše věci, ve zpola krytém přístřešku bylo pověšeno hydro... Ano, vypadalo to tady, jako kdyby sem přijel autobus s turisty. Samotné tábořiště bylo ovšem úžasné. Rychle tekoucí voda kolem tábořiště a pěkný, byť skalnatý plácek pro postavení jediného stanu, vytvářely spolu s klasickým vybavením tábořišť ideální podmínky. Ohniště s roštem, zastřešené, zpola otevřené sezení u ohně, kadibudka, dřevník. Co více bychom si mohli přát. Snad jen pramen s pitnou vodou, ale díky rychle tekoucí řece Karikoski jsme si nabírali na přefiltrování o něco průzračnější vodu než dosud.

Zdejší přístřešek měl stavbu, neumožňující sezení. Dalo by se v něm skrýt jen v nouzi nejvyšší, a to pouze v poloze ležmo. U ohně byly dvě lavice, kde by se vešlo několik lidí.

Přístup k tomuto tábořišti je relativně složitý a je nutné správně trefit odbočku k němu. Na konci asi 0,7 km dlouhého jezera Voilampi leží malý ostrůvek. Kolem něj je nutné jet zprava, a hned za ním je odbočka. Řeka Karijoki pokračuje rovně, a k tábořišti je potřeba zahnout v pravém úhlu doleva, do relativně úzkého kanálu. Pozor, tato odbočka se objeví náhle, a pokud ji minete, nedá se v silném proudu řeky Karijoki vrátit. Na stromě v době naší návštěvy byla těsně před odbočkou umístěna cedule upozorňující na tábořiště, je ale lépe na tohle nespoléhat. Prostě pokud přepádlujete přes jezero Voilampi, tak za ostrovem na jeho konci odbočte doleva do úzkého kanálu.

 

36_tabor_ii_celkvy.jpg

 

36_tabor_ii_pristresek.jpg

 

Kemp Oravanpesät http://www.oravanpesat.fi/en /30 km/

Kemp leží asi v polovině trasy a poskytuje kompletní zázemí, včetně možnosti pronajmutí chatky. Protože jsem tam spali ve vlastním stanu, nemohu popsat chatkovou část kempu. Sprchy pro stanující jsou zdarma. V kempu je v zpola otevřeném přístřešku kuchyňka, kde se dá uvařit, ale ne posedět za špatného počasí. Kuchyňka je vybavena erárním nádobím. V době naší návštěvy tam byl plynový sporák s troubou /tu jsme nezkoušeli, když jsme neměli co v ní upéct/ a nefunkční mikrovlnná trouba s elektrickým plotýnkovým vařičem. Kuchyňka je relativně prostorná, ale zároveň by mohla komfortně vařit jedna osoba, s trochou nepohody osoby dvě, více určitě ne, byť hořáky na plynové troubě jsou celkem čtyři.

Součástí komplexu je i sauna /nezkoušeli jsme, takže nemohu referovat/ a venkovní, zastřešený, ze všech stran otevřený altánek s ohništěm. Ten jsme užívali na sušení našeho hydra.

V kempu není obchod ani restaurace, správce ale nemá problém zajistit v případě zájmu teplou večeři a na ráno snídani.

Příjezd je relativně jednoduchý, kemp se nachází hned na začátku řeky Kissakoski – na pravé straně leží molo a na něm je umístěná nepřehlédnutelná tabule.

 

48_kemp_stan.jpg

 

51_kemp_iii_kuchyn_i_celkovy.jpg

 

Kyrsyä /23 km/

U tohoto tábořiště nemáme nafocen přístřešek s ohništěm, dle mapy se tam ale nachází, a věřila bych tomu. Zrovna na tomto tábořišti foukalo tak silně, že jsme nevařili na ohni, nýbrž na vařiči a vlastním plynu.

Na rozdíl od předchozích tábořišť, tohle mělo i dvě lavičky a stůl, bohužel nekryté. V případě pěkného počasí super vychytávka, ale klidně bych se bez ní obešla. Jinak samozřejmě se zde nacházel dřevník s dřívím a sekyrkou a také WC.

Jediná nevýhoda tohoto tábořiště bylo jeho umístnění s ohledem na zapadající slunce. To zacházelo za obzor k mému velkému žalu asi půl kiláku daleko od vhodného pozorovatelného místa.

Na břehu stála spousta stromů, které jevily silné známky kontaktu s bobry. Konkrétně byly okousané a poškrábané, část z nich už ležela na zemi. Důkladně jsem studovala poškození kůry na stromech, které ještě stály, a přemýšlela jsem, jak vypadá strom, na němž si medvěd brousí drápy.

Co když tu kůru nesloupal bobr, nýbrž medvěd? Trošku mě ale uklidnilo objevení masivních stop zubů. Tohle určitě spáchal bobr.

Příjezd k tábořišti je relativně jednoduchý. Na konci asi 2,5 dlouhé řeky Kyrsyänjoki, těsně před jejím ústí do jezera Hattulainen, se na levé straně v rákosí objeví cedule, téměř skrytá okolními travinami. Proud tam naštěstí silný není, takže v případě ocitnutí se na jezeře Hattulainen se dá bez problémů vrátit zpátky.

 

55_tabor_i_lod.jpg

 

56_tabor_rano_i_stan.jpg

 

Partala /13 km/

Jevilo se nám to jako zatím nejhorší tábořiště na trase, přesto nám přišlo mnohem lepší než nic. Každopádně se zde nacházel rovný plácek k postavení stanu, byť přímo u silnice, dále zde byla polorozbořená pec, dřevník se zásobou dřeva a kadibudka. Poloha u silnice byla jedna z velkých nevýhod tohoto tábořiště, naštěstí provoz po této vedlejší komunikaci byl minimální. Polorozbořenou pec bylo nutné z dostupných cihel přebudovat na účinný krb. Tohle bylo jediné tábořiště bez klasického ohniště, a dále jediné, které nemělo zastřešený přístřešek, což dává smysl – přístřešky byly většinou v blízkosti ohniště. Naopak tohle tábořiště nabízelo stůl s lavičkami, částečně krytými před deštěm díky okolním stromům. Taky zde byl koš, což bylo jediné tábořiště s možností odložit zde svůj odpad.

Díky poloze u silnice je možné na tomto tábořišti získat pitnou vodu. Asi kilák odtud se totiž nachází samota, kde bez problémů načerpají do kanystrů vodu z vodovodu. Je potřeba se vydat po silnici směrem doleva od tábořiště, pro hnidopichy: jižním směrem, respektive přesně řečeno jihojihovýchodním.

Dosažení tábořiště je poněkud složitější, zejména za snížené viditelnosti, jakou jsme měli při našem putování my. Tábořiště totiž leží na opačné straně jezera Halmejärvi, než kam se do něj připluje z řeky Pyöniönjoki. Problém je v tom, že se nejedná o přímý směr, tedy není možné se řídit azimutem. Napřed se totiž objíždí zleva poloostrov Hämeensaari a poté se musí směr stočit mírně doprava, navíc se jezero Halmejärvi nepřejíždí v jeho nejdelším rozměru, ale ani nejkratším. Prostě se musí navigovat v téměř východním kurzu. Tábořiště leží v malé zátoce,, hned za mostem vlevo. My jsme měli v husté mlze plán, jak tábořiště neminout: namířit azimut více severněji tak, abychom skončili na pobřeží západně od této zátoky. Poté jsme chtěli podél pobřeží pádlovat východně až k mostu. Nakonec toto nutné nebylo, řídili jsme se hlukem z dopravy a zátoku s mostem trefili s použitím sluchové orientace.

 

60_tabor_ii_susime_spacak.jpg

 

62_tabor_rano_ii_stan.jpg

 

Hasula /4 km/

Toto tábořiště leží od konce Veverčí stezky, tedy od Sulkavy, něco málo přes čtyři kilometry /přesně 4,3 km/. Většina pádlerů tedy pokračuje dále. Kdo ovšem nespěchá, a chce si prodloužit pobyt v pěkném prostředí, může přespat zde. Nám se to jevilo jako druhé nejlepší tábořiště, proto jsme tam zakotvili.

Zdejší tábořiště se lišilo od ostatních tím, že otevřený oheň byl uzavřen v betonové skruži. U ohniště se nacházela jedna lavička, kousek vedle byl zastřešený, zpola zastřešený přístřešek. Ještě dále stál dřevník s dřívím a WC.

Podle piktogramů v mapě tohle tábořiště nebylo určeno pro stanování. Neviděla bych to tak tragicky, s ohledem na „veřejnou přístupnost krajiny“, což je ve Finsku rozšířené a akceptované dogma, se tam spát legálně dá. Sice je tam místo tak pro jeden, maximálně dva stany, ovšem v přilehlém lesíku se určitě vhodný plácek nalézt dá.

 

67_tabor_rano_i_stan.jpg

 

67_tabor_rano_ii_u_ohne.jpg

 

Sulkava – Kulkemus /0 km/

Zdůrazňuji, že zdejší tábořiště Kulkemus má zákaz stanování! Protože na rozdíl od předchozích tábořišť leží v obci, je potřeba ho dodržet. V mapě, kupované v roce 2016, jsou tam sice uvedené ikony tvrdící, že je tam možnost postavit stan, není tomu tak. Sice se tam nachází krásný, velký a rovný plácek s pěknou travičkou, jednoznačná cedule tam zakazuje tábořit. Kromě tohoto prostranství, vybízejícího k táboření, jsou tam volně přístupné toalety, které jsou klasicky splachovací, na rozdíl od kadibudek, tak známých ze zbytku Veverčí stezky, dále tam najdeme sprchy a venkovní kuchyňkou. V době naší návštěvy se nám sporák jevil jako nefunkční, což mohlo být způsobeno klidně jen tím, že nebyl puštěný plyn, tedy mohlo pouze stačit někde najít ventil na potrubí.

Nalezli jsme někoho, kdo nám řekl, že tábořiště patří jakémusi spolku sídlícímu v Helsinkách a je tam opravdu zakázáno spát. Prý se to ale myslí hlavně kvůli lidem v autech a v karavanech, u kanoistů by se to možná mohlo tolerovat. Nechtěli jsme to riskovat, takže jsme se vydali v Sulkavě nalézt jiné ubytování. Nabízelo se vše znovu nabalit a pohnout se o pár set metrů dál, kde ve volné přírodě nalezneme příhodný plácek a tam postavíme stan. Jevilo se to jako nejjednodušší řešení s drobným háčkem. Znovu všechno nabalit do batohů a tyto nacpat do lodě byla práce tak na 1,5 hodinu, což se nám fakt nechtělo.

Příjezd: je potřeba proplout celou Sulkavou a a nenechat se vykolejit tím, že se stále nic netváří jako tábořiště, které se zde má nacházet. Až na samotném konci této roztahané osady, kterou vlastně tvořily oba břehy úzkého jezera Uitonvirta, leží tábořiště Kulkemus. To ovšem je plné obrovských lodí, většinou motorových člunů, sem tam i nějaké té plachetnice. Za tímto luxusním molem najdeme ještě jedno tábořiště. Zapadlé, zastrčené, omšelé, s kilometrovníkem s číslem nula, a se znakem Veverčí stezky. Je ještě potřeba se prodrat přes závěrečné rákosí.

 

Sulkava – Muikkukukko /0 km/

Zázemí jsme nalezli v motelu Muikkukukko, tou dobou zavřeného, a obývaného nějakými dělníky. Naštěstí jeden z pokojů byl volný, a tam nás majitelka ubytovala. Vlastnila ještě restauraci, nebo spíše kavárnu, nacházející se poblíž. Ubytování jsme měli typu B+B /bed and breakfest/, tedy postel plus snídaně. Protože byl motel zavřený, vyřešila majitelka naši snídani tak, že nám večer doručila přepravku s jídlem na ráno. Nejsem si jistá, zda by dotyčná ubytovala větší skupinu, my jsme měli v podstatě štěstí.

Co mi je známo, není v Sulkavě jiná možnost ubytování, než zmíněný motel.

Zatímco jsme nakupovali potraviny v blízkém supermarketu, donesla nám majitelka na pokoj přepravku s jídlem na ráno. Objevili jsme tam následující věci, kvůli kterým se mi ale nechtělo v době psaní deníku vstávat z postele, tak jsem jen lovila z paměti. Určitě jsem tedy na něco zapomněla:

– rozpustné kafe

– sáčky čaje

– vařená vajíčka

– dvě bezlaktózová mléka

– čtyři džusy

– obložený talíř se šunkou, sobím salámem a sýrem

– nakrájená paprika a rajčata

– bochník chleba

– ubrousky

– solnička

– cukr

– máslo

– papírové talířky na servírování

Příjezd: nás na motel odvezl Rus Pjotr, zaměstnanec majitelky motelu, kam nás vzal autem i s kánoí, která jela nesfouknutá a více než polovina jí čouhala z auta. V podstatě není problém motel nalézt, nachází se v centru této malé osady.

 

69_nakladame_lod.jpg

 

74_motel.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář