Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co navštívit ve Finsku - Národní park Urha Kekkonena /Národní park Urho Kekkonen/

8. 11. 2018

Národní park Urha Kekkonena /Národní park Urho Kekkonen/

Národní park Urha Kekkonena /finsky Urho Kekkosen kansallispuisto/ je chráněná oblast kategorie IV dle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody. Nachází se v severofinské provincii Laponsko, na katastru sídel Savukoski, Sodankylä a Inari. Byl založen v roce 1983 a rozkládá se na ploše 2550 km2. Je to jedna z největších finských chráněných oblastí a nese jméno bývalého finského prezidenta Urha Kekkonena.

Severní částí tohoto různorodého parku protéká řeka Suomujoki. Značené stezky v jeho západní části nejsou náročné ani pro málo zkušené turisty, kdežto divočina je vhodná pro delší a náročnější túry. V této oblasti je dosud běžným zdrojem obživy chov sobů.

Tento rozsáhlý park se rozprostírá na východ od letoviska Saariselkä přes divočinu finského Laponska až po ruskou hranici. Vzdálený vrchol Korvatunturi je slavný mezi Finy jako domov Otce Vánoc. /Otec Vánoc či Vánoční dědeček je postava spojená s Vánoci v mnoha západních zemích. Anglický Otec Vánoc je v dnešní době spojován se Santou Clausem./

Otevřené scenérie divočiny, řeky a potoky s průzračnou vodou, tajemný vrchol Korvatunturi a prosperující tradice místního chovu sobů jsou hlavní atrakce tohoto národního parku. Noční oblohu osvicuje v zimě polární záře a v létě půlnoční slunce.

 

dsc_1687.jpgdsc_2726.jpg

 

 

Trocha historie nikoho nezabije

Koilliskaira je název lesní divočiny, jejíž část je nyní chráněna a nazývá se Národní park Urho Kekkonen. Břehy řeky Kemijoki byly obývané od konce poslední doby ledové. Historie člověka v regionu Koilliskaira může být sledována až do doby před více než 3000 lety.

Koilliskaira je oblíbenou oblastí mezi turisty od padesátých let minulého století. Počet turistů, kteří tam byli v té době, byl malý. Od založení národního parku vzrostla obliba oblasti mezi turisty. Dnes je národní park Urho Kekkonen jednou z nejoblíbenějších turistických oblastí v oblasti divočiny. Asi 300 000 ročně turistů navštíví tuto oblast. Ovšem neděste se, vzhledem k rozloze parku se tito turisté roztáhnou na obrovskou plochu, hlavně ale divoká zóna není tolik navštěvována, jako značená základní.

 

dsc_1763.jpgdsc_1870.jpg

 

 

Omen nomen

Velká část místních jmen v národním parku Urho Kekkonen je finského původu, ale některé pocházejí z jazyka Sámů /viz zde/. Místní názvy často odkazují na chov sobů a lov.

Sámské jméno pro „fell“ uprostřed parku je Suolocielgi, což doslova znamená Saariselkä /zadní část ostrova/. Fell /ze staré severštiny fell, fjäll, „hora“/ je vysoký a holý krajinný prvek, jako jsou například pohoří nebo vřesem pokryté kopce. Termín je nejčastěji používán ve Fennoskandinávii /Norsko, Švédsko, Finsko/, na ostrově Man, v částech severní Anglie a ve Skotsku. Ruoktu, který se objevuje v mnoha složených slovech, znamená domov. Jiná sámské slova, která se běžně vyskytují v místních jménech, jsou muorra /strom/, nuorti /východ/ a taajoa /hrát/.

Názvy míst se změnily s časem a některé jména se staly tak zkreslenými, že jejich původní význam je zcela nepochopitelný. Staré mapy regionu mají jména, která se liší drasticky od současných. Dokonce i mapy Koilliskairy a Saariselkä - Kiilopää mají názvy, které se mezi sebou navzájem liší.

 

dsc_2184.jpgdsc_2302.jpg

 

 

Aktivity

Přírodní krásy oblasti se dají prozkoumat na dlouhých túrách v rozsáhlé divoké zóně či na kratších jednodenních turistických či lyžařských výletech v okolí střediska Saariselkä. Značené trasy pro jednodenní výlety se nacházejí poblíž Saariselkä, kdežto mnohem náročnější turistické cíle pro dlouhé treky se nacházejí ve střední a východní části parku.

Hlavními možnostmi prozkoumávání parku jsou turistika a lyžování.

 

dsc_2089.jpgdsc_2459.jpg

 

 

Turistika

Rozsáhlé oblasti divočiny Národního parku Urho Kekkonen mohou být prozkoumány na lyžích v zimě a pěšky v ostatním období. Pěší turistika mimo značené stezky vyžaduje orientační dovednosti, v zimě hustý sníh přidává další vrstvu obtížnosti. Mapa a kompas jsou nezbytné, protože zařízení GPS nejsou vždy spolehlivá ve vzdálené divočině.

Noc se dá strávit v některé z mnoha chat, které jsou zásobeny palivovým dřívím. Sruby se nacházejí asi den cesty od sebe navzájem. Blíže o chatách zde.

Ačkoliv v divoké zóně trasy nejsou značeny, turisté si prošlapali stezky v nejoblíbenějších oblastech . Většina těchto stezek v terénu dosahuje průměrné obtížnosti. Jednou z nejoblíbenějších neznačených tras je trasa Kiilopää – Suomuruoktu – Tuiskukuru – Luirojärvi – Lankojärvi – Kiilopää /80-90 km/, viz zde.

 

dsc_1892.jpgdsc_2358.jpg

 

 

Lyžování

Lyžaři mohou uskutečnit jednodenní výlety v rámci udržované sítě lyžařských tratí nedaleko turistických center Saariselkä, Kiilopää a Kakslauttanen. Celková délka těchto udržovaných tratí v oblasti je 200 km, z toho 70 km se nachází v základní zóně národního parku Urho Kekkonen. Délka lyžařské sítě se liší podle výšky sněhové pokrývky, ta je nejsilnější na začátku jara.

Síť zahrnuje lyžařské tratě různé úrovně obtížnosti pro amatérské lyžaře a vážné lyžařské nadšence. Většina udržovaných lyžařských tratí je vhodná jak pro klasický, tak i bruslařský styl.

 

Výlety po značených stezkách

Divokost národního parku Urho Kekkonen může být objevována také v rámci výletů po značených stezkách. Značená turistická síť /200 km/ v oblasti Saariselkä, Kiilopää a Kakslauttanen je vhodná pro jednodenní výlety. Ze sítě se nachází 70 km v základní zóně národního parku Urho Kekkonen. Na trasách se nacházejí denní chaty a přístřešky, které jsou zásobeny palivovým dřívím, a umožňují strávit zde přestávku na svačinu.

Stupeň obtížnosti stezek se liší. Stezky, které jsou vhodné pro každého bez ohledu na věk nebo úroveň kondice /1-7 km/, jsou vybaveny informačními tabulemi, které představují místní přírodu a kulturu. Naučné stezky se nacházejí poblíž středisek pro návštěvníky Saariselkä, Kiilopää a Tankavaara. V zimě jsou přírodní stezky vhodné pro sněžnice.

Některé značené trasy jsou vhodné i při delší túry, trvající několik dnů. Jedná se o turistickou stezku

Kemihaara - Korvatunturinmurusta, která vede k Korvatunturi /18 km jedním směrem/, turistickou stezku Nuortti, která vede kaňonem Nuorttijoki /okružní trasa 40 km/, a historickou, 35 km dlouhou stezkou Ruijanpolku, která na jihu prochází přísnou přírodní rezervací Sompio /viz zde/.

Podél stezek se nacházejí denní chaty, přístřešky a tábořiště.

Co se týká obtížnosti, tak trasa Kemihaara - Korvatunturinmurusta je průměrná, zatímco trasy Nuortti a Ruijanpolku jsou náročnější.

 

dsc_1983.jpgdsc_2055.jpg

 

 

Stezky

V parku se nachází asi 200 km značených turistických stezek, některé pouze letní, některé pouze zimní /lyžařské tratě/ a část je použitelná celoročně. Značené trasy se nacházejí v tzv. základní zóně parku, kdežto divoká zóna, tedy střední a východní část, je neznačená.

Naše životní zkušenost: letní trasy jsou s trochou bezpečnosti použitelné celoročně za předpokladu, že je člověk opatrný a ví, do čeho jde. Problémem je v zimě hlavně riziko průchodu lavinozním terénem. Naopak čistě zimní trasy, tedy skútrařské či lyžařské, jsou neprostupné v létě z toho důvodu, že tyto stezky jsou vedeny i přes jezera, bažiny a mokřady, které v zimě zamrzají.

 

027_cesticka.jpg046_baziny_iii_ja.jpg

 

 

Pravidla

Národní park je z důvodu regulace a ochrany před zničením rozdělen do následujících zón: rekreační a přírodní turistická zóna /“základní“/ a vzdálená zóna /“divoká“/. Zóny mají různá pravidla pro pěší turistiku, rozdělávání ohňů a táboření.

V základní zóně je táboření povoleno pouze v blízkosti srubů, přístřešků a ohnišť, v divoké zóně kdekoliv. Rozdělávání ohňů má stejná pravidla, tedy v základní zóně pouze v místech označených za tímto účelem, v divoké kdekoliv vyjma výjimky obecného zákazu rozdělávání ohňů. Během tohoto zákazu není povoleno rozdělávání otevřených ohňů ani na oficiálních tábořištích a ohništích v základní zóně. Pro danou oblast vydává výstrahu o nebezpeční požárů ilmatieteenlaitos.fi. Tento zákaz se nevztahuje na kuchyňské kouty v přístřešcích či jiné krby a ohniště se zabudovaným kouřovodem. Během nejsuššího období se doporučuje /nikoliv nařizuje/, aby ohně nebyly zapalovány v útulnách /Lapp hut – kota, něco jako lavvu, podobné tee-pee/ a v kamnech a sporácích chat a srubů, aby jiskry nelétaly a nezapalovaly suché podloží.

Sběr lesních plodů a hub je povolen kdekoliv.

Park je vymezen na východní straně až k hraniční zóně mezi Finskem a Ruskem, a protože je část parku umístěna v této zóně, je v této části zapotřebí povolení ke vstupu do hraniční zóny.

 

dsc_1881.jpgdsc_2411.jpg

 

 

Hlavní sezóny

Nejdůležitější sezóny pro pěší turistiku v národním parku jsou lyžařská sezóna v listopadu až dubnu a turistická sezóna v létě a na podzim. Otevřené chaty jsou časté plné ve vrcholné sezóně, proto je potřeba si místo buď předem rezervovat, nebo si s sebou vzít stan, samozřejmě za předpokladu, že noc pod hvězdami není primárním cílem.

 

017_tabor_1_niilanpaa_ii_my_stan.jpgdsc_2462.jpg

 

 

Dokoupení proviantu

My jsme část potravin vezli z domova, část jsme dokupovali na místě, zejména produkty snadno podléhající zkáze, či nesplňující legislativu stran převozu do zahraničí či přepravu letadlem. Jednalo se tedy o salámy, šunku a pak o věci k přípravě ohně /sirky, zapalovače, podpalovače/ a plynové bomby.

My jsme si vše pořídili v Ivalu, kde jsme přespali po příletu večer předtím, a odkud jsme pokračovali do národního parku. Osada má dva „supermarkety“, S-market a K-market. Cenově jsou plus minus srovnatelné, mírně se liší nabídka. Naštěstí jsou umístěny pár set metrů od sebe, takže není problém oba obchody oběhat. Oba kšefty mají outdoorové oddělení, kde v době naší návštěvy /začátek září/ nebyly k sehnání žádné plynové bomby kompatibilní s naším vařičem /Primus, odpovídá českému Var/. U regálů jsme se potkali s dvěma turistkami, které prý projely osady Saariselkä a Kiilopää, kde jsou obvyklé začátky treků v národním parku, kde údajně bomby nesehnaly. Všichni jsme nakonec uspěli na čerpací stanici St1 na ulici Ivalontie 21, kde vedli poslední tři bomby, takže jsme jim vykoupili sortiment.

O 10 dnů později jsme náš trek končili v Kiilopää, kde v recepci měli přiléhající malý obchůdek, a plynové bomby byly k sehnání bez problémů, dokonce v zimním mixu. Tou dobou byly k dostání i v původně vyprodaném S-marketu v Ivalu, kde je předtím neměli. Za dalších asi 8 dnů jsme druhý trek končili v Saariselkä, kde bomby vedl jediný obchod: prodejna kempinkového vybavení Partioaitta Saariselkä, Honkapolku 3.

V Ivalu bylo obtížné sehnat expediční stravu, nakonec jsme uspěli, akorát jsme museli část nakoupit v S-marketu a část v K-marketu /značky Blå Band a Gourmet Leader Deluxe Outdoor, obojí vynikající/. Obchody v Saariselkä byly mnohem lépe vybavené, než v Ivalu, a nabízely velký výběr expediční stravy, zřejmě se tedy počítá s tím, že turista se zásobí až v tomto turistickém středisku.

Protože jsme neověřovali dostupnost plynových bomb v Saariselkä a Kiilopää na začátku našeho prvního treku, nemohu se vyjádřit k tomu, co říkaly ty dvě turistky, které jsme potkali v Ivalu při shánění bomb. Podle nás možná jen netrefily kšeft, kde bomby prodávali. Jelikož ale tou dobou bylo téměř vyprodáno i v Ivalu, mohly mít ony dívčiny pravdu, tedy že bomby jsou nedostupným zbožím.

 

dscn4313.jpgsyr.jpg

 

 

Plynové kartuše – dostupnost

Pro jistotu, aby důležitá fakta nezanikla v přemíře textu, vypichuji znovu cíle, kde mají k sehnání plynové kartuše. Uvádím jen ty, kde jsme fakticky bomby viděli.

Čerpací stanice St1 na ulici Ivalontie 21, Ivalo.

Prodejna kempinkového vybavení Partioaitta Saariselkä, Honkapolku 3, Saariselkä.

Minimarket & obchod se suvenýry Fell Center Kiilopää, Kiilopääntie 620, Kiilopää.

 

 

Ceny v €

tvrdý sýr Valio Polar Leppäsavu 300 g 4,89

uzená šunka Rainbow Serrano-kinkku 150 g 3,05

salám Pippurivenäläinen 170 g 2,79

salám Kevyt Linja Meetvursti 100 g 2,79

ořechy Taffel mix Pähkinäsekoitus 300 g 3,69

minerálka Vichy Originial 1,5 l 2,08

Pepsi Max 1,5 l 1,99

plynová kartuše 440 g 10,60

káva /1 šálek/ 2,00 – 2,30

čaj /1 šálek/ 2,00

rajčata 250 g 1,69

Lipton čaj pyramidy heřmánek 20 ks 3,25

filé obalované 4 kusy 360 g 4,29

citron 2 kusy 1,15

olej 450 ml 1,59

AA baterie 4 kusy 2,49

 

 

Doprava do parku

Protože jsme užívali pouze veřejnou dopravu, budu se nadále věnovat jenom tomuto způsobu příjezdu. Předpokládám navíc, že většina trekařů, vydávajících se na několikadenní přechod parku, přiletí stejně jako my letadlem, a naskočí do nejbližšího busu, aby byli co nejdříve v divočině, aniž by měli tendence či prostor si půjčit auto.

Nejbližší letiště je asi 45 km vzdálené Ivalo. Na všechny, dokonce i na pozdně večerní přílety, navazují spoje do Saariselkä či Kiilopää. Rezervace většinou nebývá nutná, ale doporučuji se předem informovat /zde a zde/. Podobně to funguje i naopak, kdy z obou středisek jede spoj na aktuální odlet.

V případě, že turista nehodlá spáchat civilizační intermezzo v Ivalu, jako jsme udělali my, a vyrazili jsme do parku až další den, vřele doporučuji mít ověřeno, zda ve střediscích, kde se trek započne, budou k sehnání plynové bomby. V opačném případě nastane to, co musely provést ony dívčiny, které jsme zoufalé potkali v Ivalu: stejně tam museli kvůli nákupu kartuší, a ztratily tak mnohem více času, než my.

Několik autobusů denně míří z Rovaniemi do Ivala po silnici E75. Národní park leží na této trase /Rovaniemi - Sodankylä - Vuotso - Tankavaara - Kakslauttanen - Saariselkä – Ivalo/. Jízdní řád autobusů navazuje na vlaky a lety, které dorazí do Rovaniemi. Asi jeden bus denně učiní zajížďku do Kiilopää, která leží mimo uvedenou trasu.

Dopravu zde zajišťují dvě autobusové společnosti, Eskelisen Lapin Linjat a Gold Line. Cenově jsou identické. Vyhledání spojení je na matkahuolto.fi.

Jsou ovšem místa, kam veřejná doprava nevede, jako např. Sompiojärvi /začátek treku Ruijanpolku/, a tam přepravu turistů zabezpečuje taxi. O ten se prakticky není nutné starat, stačí vylézt z busu, odkud chcete pokračovat dál, zoufale se rozhlížet, a určitě si Vás všimne někdo, kdo vlastní taxi, či zná někoho, kdo vede taxislužbu. Pozor, pamatujte na to, že v cílové destinaci, kde Vás taxikář vyloží, zpravidla není signál, tedy ani možnost platit platební kartou!

 

009_bus.jpgmapa_ii.jpg

 

 

Ceny dopravy v €

Ivalo – Kiilopää /50 km/ 10,10

Tankavaara – Ivalo /bus 63 km/ 13,70

Ivalo - Vuotso /bus 72 km/ 15,50

Vuotso - Sompiojärvi /taxi cca 16 km/ 34,10 /za taxi, tedy na 1 osobu 17,05/

 

 

Výchozí body pro trek

Do národního parku se dá dostat ze startovacích míst Saariselkä, Kiilopää a Tankavaara po značených stezkách, stezkách a lyžařských stezkách. Parkovací plochy a informační tabule národního parku jsou u řeky Luttojoki /Raja-Jooseppi/, jezero Aittajärvi /přístup lesní silnicí, která se odbočí z silnice E75 17 km jižně od Ivalo/, Orponen, Marivaara, Kemihaara a řeka Haukijärvenoja z Nuortti. Do prvních 3 jmenovaných zajíždí pravidelně busy, zbytek již předpokládá existenci přibližovadla, buď vlastního či půjčeného, případně pronajatého /taxi/.

Existuje spojení z Kemijärvi do Savukoski a do Tulppia, v sezóně by mělo jezdit denně. Z Tulppia se pokračuje 15 km podél břehu řeky Nuorttijoki až k hranici parku. Část Savukoski - Tulppio se účtuje zvlášť. Transport z Tulppia do Kemihaara /30 km/ zajišťuje taxi.

Nejjednodušeji tedy vychází začít a končit trek v Saariselkä či Kiilopää. Dostat se do Tankavaara je sice snadné, ale podle mapy odtud nevede do nitra parku žádná zajímavá trasa, pouze kratší jednodenní okružní naučné stezky.

Spojení Ivalo - Saariselkä je cca 4x denně, Ivalo - Kiilopää 1-2x denně.

 

011_brana_i_spol.jpg109_kiilopaa_i.jpg

 

 

Mapy

Byli jsme vybaveni 2 mapami. Ptáte se, proč? Napřed jsem megalomansky objednala z 1:100 tisíc, pokrývající celý park, abych zjistila, že rozlišení je na můj vkus příliš malé, a doobjednala si mapu 1:50 tisíc, která už více splňovala můj požadavek zobrazení detailů. Zvlášť v neznačeném úseku je tohle zásadní. Ocenila bych ještě více podrobnou mapu, například 1:25 tisíc, ale tu jsem na netu nesehnala. I když popravdě, já ji až tak nehledala. Cena činila 17,90 za „padesátku“ a nějak podobně i za „stovku“.

Saariselkä Sokosti Waterproof Outdoor Map 1:50 000, Karttakeskus 2017. Padesátka pokryje obvyklé cíle parku, a to včetně několikadenních přechodů, a dokonce i treky mimo park, například Ruijanpolku /více zde/.

Urho Kekkonen National Park Waterproof Outdoor Map 1:100 000, Karttakeskus 2016. Stovka pokryje celý národní park, včetně okrajových oblastí, tedy i méně obvyklé cíle.

Mapy se dají sehnat buď předem na netu /Karttakauppa.fi/, jak jsem učinila já, protože jsem jednak mapofil, jednak mám ráda tyto podklady předem, už jen proto, abych se po stezkách procházela alespoň virtuálně. Další možnosti ke koupi jsou návštěvnická centra a některé specializované obchody.

 

002_mapa_ii.jpgmapa_i.jpg

 

 

Zdroje

http://www.nationalparks.fi/en/

www.wikipedia.org

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář