Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co navštívit ve Finsku - finské Laponsko - zajímavosti

19. 9. 2014

Územní správní celek Inari

 

Inari /Aanaar v inarské sámštině, Anár v severní sámštině, Aanar v skoltské sámštině, Enare ve švédštině/ je základní územní správní celek ve Finsku. Byl ustanoven roku 1876. Jejími největšími vesnicemi jsou Ivalo s asi 4 000 obyvateli a samotné Inari s asi 450 obyvateli.

Územní správní celek Inari leží ve finském Laponsku. V celé oblasti žije asi 7 270 lidí. Rozkládá se na ploše 17 321,32 km², ze kterých 2 148,51 km² je vodních ploch. Plochou je to největší územní správní celek ve Finsku. Hustota zalidnění zde ale v průměru činí pouhých 0,5 obyvatel na km².

Oblast má čtyři oficiální jazyky: finštinu, inarskou sámštinu /900 mluvčích/, severní sámštinu /600 mluvčích/ a skoltskou sámštinu /700 mluvčích/.

Na území celku zasahují dva finské národní parky: národní park Lemmenjoki a národní park Urho Kekkonena.


 

inari.jpginari_mapa.jpg

 

 

Vesnice Inari a Ivalo

 

Inari je vesnice ve stejnojmenné správní oblasti ve finském Laponsku. V roce 2005 byl počet obyvatel vesnice 459. Centrem územního správního celku se Inari stalo roku 1876. Ačkoli dala vesnice celku jméno, na území oblasti se nachází mnohem větší vesnice Ivalo s téměř 4 000 obyvateli a letištěm.

Ivalo /inarskou sámštinou Avveel, severosámsky Avvil, skoltskou sámštinou Âˊvveli/ je největší sídlo územního správního celku Inari ve finském Laponsku. Ivalo leží na stejnojmenné řece asi 20 km jižně od jezera Inari a 40 km od vesnice Inari. V roce 2003 dosáhl počet obyvatel Ivala 3998. Je zde menší letiště.


 

021_inari.jpg008_ivalo.jpg

 

 

Jezero Inari

 

Inari /finsky Inarijärvi, sámsky Anárjávri, inarským dialektem Aanaarjävri, švédsky Enare träsk/ je jezero ve finské části Laponska /stejnojmenná provincie Laponsko/ v územním správním celku Inari. Leží za polárním kruhem, přibližně 1100 km severně od Helsinek. Díky jeho poloze se může v chladných letech stát, že je jezero od listopadu do června zcela zamrzlé. Rozloha jezera je 1040,28 km². Jezero je 80 km dlouhé a 40 km široké. Maximální hloubka je 94 m. Leží v nadmořské výšce 118 m v široké sníženině tektonicko-ledovcového původu.

Pobřeží je velmi členité a převážně bažinaté. Díky svým 3318 ostrovům vytváří spíše dojem labyrintu vodních cest než otevřené jezerní plochy. Jezero je obklopeno smrkovými a borovými lesy.

Nejznámější ostrovy jsou Hautuumaasaari a Ukonkivi s historickým osídlením. Největší zase Mahlatti /21 km²/, Kaamassaari /21 km²/ a Leviä Petäjäsaari /9 km²/.

Do jezera se vlévá mnoho řek, z nichž jsou největší 170 km dlouhá Ivalojoki, Juutuanjoki, která přitéká z jezera Paatari, a Vaskojoki. U obce Virtaniemi z jezera odtéká řeka Paatsjoki, která posléze tvoří norsko-ruskou hranici a nakonec se vlévá do fjordu Varanger, který je zátokou Barentsova moře.

Na západním břehu jezera leží na evropské silnici č. 75 ves Inari s moderním muzeem kultury a historie Sámů /Siida/.


 

014_inari_iiii.jpg

108_inari_iiii.jpg

 

 

Ostrov Ukonsaari

 

Ukonkivi je skála na ostrově Ukonsaari na jezeře Inari ve finském Laponsku. Jeho sámské jméno zní Äijih a jezero Ukonselkä. Ukonkivi byl považován místními Sámi za velmi důležitou seitu a brán jako posvátný přírodní útvar, byl používán jako obětní místo, pravděpodobně až do 19. století. Jména "Ukko" a "Äijih“ odkazují k bohům ve finské, reps. sámské mytologii.

Ostrov je asi 30 metrů vysoký, 50 metrů široký a 100 metrů dlouhý. Od osady Inari je vzdálen přibližně 11 km.

Vyskytují se zde dvě známé seity, první z nich byla objevena jako obětní jeskyně. Jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů byl objeven na Ukonkivi v roce 1873 britským archeologem sirem Artuherm Evansem. V jeskyni byly nalezeny fragmenty stříbrných šperků. Druhá seita byla objevena v roce 2007 finskými archeology.


 

112_plavba_ukko_ii.jpg

114_plavba_ukko_ii.jpg

 

 

Seita

 

Severní sámštinou sieidi, inarskou sámštinou siejdi, skoltskou sámštinou seidd je sámské posvátné obětní místo. Seity byly například neobvyklé skalní útvary, obří skalní uskupení, velké přírodní kameny nebo kameny člověkem navršené. Kameny tvořící seitu jsou obvykle snadno identifikovatelné svým neobvyklým tvarem nebo rozměrnými balvany.

Každá z osad v Laponsku měla svou vlastní seitu, která sloužila k provádění obřadů a uctívání božstev. Seita byla velmi respektována, protože lidé věřili, že kameny jsou živé. Na obětní kameny byly kladeny dary, především sobi, stejně tak různé předměty. Pokud bylo na kameny obtížné se dostat, tak byl jeden z kamenů potřísněn krví a zvíře bylo pohozeno u obětního kamene. Při uložení se používal jojk a bubnování na runový buben.


 

Územní správní celek Utsjoki

 

Utsjoki /severosámsky Ohcejohka, inarijskou sámštinou Uccjuuhâ, skoltskou sámštinou Uccjokk/ je nejsevernější územní správní celek Finska. Jeho území leží na hranici s Norskem na severu provincie Lappi. Na jihu hraničí s územím celkem Inari. Územně správní celek Utsjoki byl založen roku 1876.

Počet obyvatel je 1 385 /2003/. Rozloha činí 5 370,5 km², z čehož 202,93 km² připadá na vodní plochy. Hustota zalidnění je 0,25 obyvatel na km². Utsjoki má dva úřední jazyky: Severní sámštinu a finštinu. Je to jediná oblast ve Finsku, v níž většina populace je sámskojazyčná.

Hranice mezi Norskem a Finskem probíhá řekou Tenojoki, která teče do Severního ledového oceánu. Řeka je bohatá na lososy, pročež je oblíbeným místem pro sportovní rybaření. Nejsevernějším místem Finska je vesnice Nuorgam /severosámsky Njuorggán/, která je rovněž nejsevernějším hraničním přechodem na světě. Další vesnice jsou Utsjoki a Karigasniemi. Na území správního celku Utsjoki se nachází přírodní rezervace Kevo /712 km²; 63 km turistických tras/.


 

utsjoki.jpgutsjoki_mapa.jpg

 

 

Vesnice Nuorgam

 

Nuorgam /severosámsky Njuorggán/ je vesnice v územním správním celku Utsjoki na severu Finska v kraji Lappi. Má přibližně 200 obyvatel. Nachází se nedaleko nejsevernějšího bodu Finska, a tím zároveň nejsevernějšího bodu Evropské unie. Nachází se zde také nejseverněji položený obchod s alkoholickými nápoji v EU.


 

065_nejsevernejsi_i.jpg

 

 

Vesnice Karigasniemi

 

Karigasniemi /severní sámštinou Gáregasnjárga/ je obec v územním správním celku Utsjoki, ležící na úpatí hory Ailigás. Osada se nachází na hranici mezi Norskem a Finskem 18 km jihovýchodně od norské osady Karasjok. Rozkládá se na březích řeky Inarijoki /sámsky Anarjohka/, která se po proudu za Karigasniemi vlévá do Karasjoki, tvořící tak slavnou řeku Tana, oplývající lososovými revíry.

V Karigasniemi žije asi 300 obyvatel, z nichž více než polovinu tvoří Sámové. Osada je důležitým spojovacím uzlem, vedoucím k Nordkappu nebo na jiná místa u Severního ledového oceánu.


 

042_ukazatel_utsjoki.jpg090_cedule_karigasniemi.jpg

 

 

Řeka Tenojoki

 

Tana /finsky Tenojoki, sámsky Deatnu, norsky Tanaelva/ je řeka na severu Skandinávského poloostrova. Sámské jméno v překladu znamená „Velká řeka“. Převážnou část toku /285 km/ tvoří státní hranici mezi Finskem /Laponsko/ a Norskem /kraj Finnmark/, jen dolní část toku se nachází v Norsku. Je 360 km dlouhá /včetně pramenného toku Karasjoki/. Rozloha povodí činí 16 000 km².

Ústí do fjordu Tana Barentsova moře.

K nejvyšším průtokům dochází na přelomu jara a léta. Průměrný roční průtok vody na dolním toku činí 149 m³/s. Zamrzá v říjnu a rozmrzá na konci května.

Hlavními přítoky jsou řeky Anarjohka a Karasjohka. Anarjohka /severskou sámštinou Anárjohka, norsky Anarjokka nebo Anarjohka, finsky Inarijoki, švédsky Enare älv/ je přítok řeky Tenojoki. Je 152,9 km dlouhá. Karasjohka /norsky Karasjohka, Kárášjohka severskou sámštinou/ je řeka ve Finmarku v Norsku. Je 161 km dlouhá. Řeka je jedna z nejdůležitějších řek, která odvádí vodu z náhorní plošiny Finnmarksvidda. Pramení u malého jezera Nuorttit Rávdojávri uvnitř národního parku Øvre Anárjohka, vysoko na náhorní plošině Finnmarskvidda, jen kousek přes hranici s Finskem. Poté teče na sever přes norské vesnice Kautokeino a Karasjok, následně se stočí a zamíří k východu. U soutoku s řekou Anarjohka tyto dvě řeky vytvoří řeku Tenojoki.

Řeka je dobře známá pro vynikající podmínky pro rybolov lososa a patří k nejproduktivnějším lososovým revírům ve Finsku a Norsku. Světový rekord pro zdejšího lososa drží losos ulovený v roce 1929, jeho váha činila plných 36 kg.


 

057_krajina_ii.jpg

084_tana.jpg

 

 

Poronkäristys

 

„Sobí guláš“, jak se někdy název mylně překládá, je zřejmě nejlépe známé tradiční jídlo z Laponska /poronkäristys finsky, renskav švédsky, finnbiff norsky/. Znám je především z Finska, Švédska a Norska. Na přípravu se obvykle používá steak ze soba nebo zadní kýta. Maso se nakrájí na tenké proužky, ty se krátce osmaží v tuku /tradičně v sobím tuku, ačkoliv dnes se častěji používá máslo či olej/, okoření černým pepřem a solí, a nakonec se přidá trochu vody, smetany či piva. Jídlo se servíruje s bramborovou kaší a syrovými brusinkami. Ve Finsku se často přidává nakládaná okurka, což zase není až tak běžné ve Švédsku.


 

Pulla

 

Pulla je mírně sladký finský koláč nebo zákusek s příchutí kardamonových semen a někdy i s drcenými rozinkami nebo krájenými mandlemi. Jednotlivé bochánky ve tvaru copů jsou tvořeny ze tří nebo více splétaných pramenů těsta. Provazce mohou být též spleteny do kruhu. Tato pletená vlákna nebo kroužky jsou obvykle polity rozpuštěným máslem a poté posypané bílým cukrem nebo mandlemi. Jiné druhy pully zahrnují malé kulaté koláčky podobné anglickému čajovému pečivu, ale mají polevu z cukru a másla, nebo větší skořicové rohlíčky zvané korvapuusti. Vnější povrch má typicky lesklou hnědou glazuru, tvořenou vrstvou vaječného bílku, mléka nebo směsí cukru a vařené kávy. Na chlebové těsto se nepoužívají žádná vejce, takže pečené buchty neobsahují vejce a jsou tedy vhodná i po alergiky.

Pulla servírovaná s kávou je běžnou praxí ve Finsku. Pulla je také velmi častá v oblastech USA a Kanady, kde žijí velké finské populace.


 

Salmiakki

 

Salmiakki je slaný bonbón s lékořicovou příchutí. Finové tyto bonbóny doslova milují a jsou schopni jíst je po desítkách. Hlavní ingredienci tvoří salmiak.V ČR známe salmiak hlavně z chemie /NH4Cl, chlorid amonný/. Ten se většinou používá v dýmovnicích, na čištění hrotů páječek nebo v suchých článcích. Finové ho navíc přidávají i do jídla a ve svých obchodech nabízejí opravdu nepřebernou škálu nejrůznějších chuťových kombinací - salmiakové pastilky, bonbóny, lízátka nebo žvýkačky, salmiak v tabulce čokolády, salmiak kombinovaný s ovocnou příchutí, ale také salmiakovou vodku. Pro cizince často chuť poměrně nezvyklá.

Kde se tradice kombinování sladké a slané chuti a přidávání salmiaku do jídla ve Finsku vzala, málokdo ví. Jako bonbón už se prý salmiak ve Finsku objevil na začátku 20. století. Jako látka, která se dá jíst, se ale používal i dříve. Původ salmiakových bonbónů je, dá se říct, v medicíně. Salmiak se totiž přidával do některých léků, aby lépe chutnaly. To je také důvod, proč lidé byli na tuto chuť zvyklí. Finové také v minulosti uchovávali jídlo v soli, tzn. že byli zvyklí i na slanou chuť a z nějakého důvodu byli opravdu nadšení z těch léků, které byly slané.

Úplně na začátku se salmiak prodával jako prášek v lékárnách. Lidé si tak mohli koupit v malých pytlíčcích směs lékořice i salmiaku v prášku. To byl v podstatě začátek. Posléze se začaly v lékárnách trošky těchto prášků péct. To potom byly první produkty, kterých se nakonec chytil cukrářský průmysl. To, že cizincům většinou bonbóny se salmiakem moc nechutnají, vědí i sami Finové.


 

Terva

 

„Když nepomůže sauna, terva a vodka, kouká z toho smrt.“ říká finské lidové úsloví. Dobře to ukazuje, jaký význam pro Finy měly, a stále mají, tyto tři fenomény.

Terva /smola, dehtová zapáchající kapalina vznikající při pálení dřeva/ byla významným exportním zbožím již v 16. století. Rozvoj výroby tohoto impregnačního materiálu ve Finsku nastal v 17. století, kdy země byla součástí Švédska. V té době se evropská výroba tervy /smoly/ přesunula z Pruska do Švédska. Pálení tervy bylo obtížné a časově náročné. Kmen borovice se musel nejprve tři roky připravovat, než se z něj čtvrtý rok dala terva vypálit. Ve velkých smolných jamách se pak pálila v červnu před začátkem senoseče. Pro vývoz se balila do sudů o objemu 125 litrů. Tervou se dříve impregnovaly lodě a lana proti vlhku, jeden z největších odběratelů byla Anglie. Lyže se také jednou za rok napouštěly tervou, aby dobře klouzaly. Širokou škálu použití dokládá skutečnost, že terva se ve finské kuchyni používá i v současnosti k dochucování jídel a nápojů. Dodnes všichni znají její vůni. Navozuje atmosféru plujících lodí a letních večerů na březích jezer. Terva byla podávána i jako léčebný prostředek.


 

Sen noc svatojánské

 

Letní slunovrat, známý též jako Den Svatého Jana, je doba oslav letního slunovratu v Severní Evropě, které doprovázejí skutečný slunovrat, nebo se uskuteční v době mezi 21.6. až 25.6., včetně předchozího večera. Přesná data se liší mezi jednotlivými kulturami. Křesťanská církev určila 24.6. jako svátek raně křesťanského mučedníka Jana Křtitele, a oslava Dne Svatého Jana začíná večer předtím, známým jako Svatojánská noc. Tyto dny jsou připomínány v mnoha křesťanských církvích. Ve Švédsku je letní slunovrat tak důležitý, že došlo k vážně míněné diskuzi, aby se letní slunovrat stal národním dnem Švédska, místo dosavadního 6.června. Zde je letní slunovrat znám jako Den Svatého Hanse.

Evropské svátky slunovratu a podobné související svátky, tradice a oslavy, jsou předkřesťanského původu. Obzvláště důležité jsou v severní Evropě – Švédsku, Dánsku, Norsku, Finsku, Estonsku a Litvě. Termín oslav slunovratu se stále točí kolem dne astronomického letního slunovratu. Někteří rozhodnou uspořádat obřad 21. června, i když to není nejdelší den v roce, a někteří slaví 24. června, v den slunovratu v římských dobách. Ačkoliv je slunovrat původně pohanský svátek, v křesťanství je spojen s narozením Jana Křtitele, a je dodržován ve stejný den, 24. června, a to jak v katolické, tak pravoslavné a v některých protestanstkých církvích. Je to datum šest měsíců před Vánocemi, protože Bible říká, že se Jan Křtitel narodil o šest měsíců dříve než Ježíš. V Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Quebecu /Kanada/ je v tradiční Svatojánský den 24. června státní svátek. Tak tomu bylo dříve i ve Švédsku a Finsku, ale v těchto zemích to bylo v roce 1950 přestěhováno na pátek a sobotu mezi 19. až 26. červnem.

Oslava letního slunovratu /svatojánská noc mezi křesťany/, byl od pradávna festival letního slunovratu. Ohně byly zapalovány jako ochrana před zlými duchy, u kterých se předpokládalo, že se toulají volně, když se slunce opět stáčí na jih.


 

Johannus

 

Před rokem 1316 byl letní slunovrat zván Ukon juhla, v překladu „Ukoská oslava“ podle finského boha Ukko. Podle karelské tradice byly vedle sebe zapalovány ohně, z nichž největší se jmenoval Ukko-kokko /“oheň Ukko“/. Když oslavy prošly christianizací /pokřesťanštění/, stal se svátek známý jako Johannus, podle Jana Křtitele /finsky Johannes Kastaja/.

Od roku 1955 připadá oslava svátku na sobotu mezi 20. červnem až 26. červnem, dříve to bylo vždy 24. června. Mnoho oslav letního slunovratu probíhá již v předvečer letního slunovratu, kdy většina pracovišť má volno a zavřeny jsou i obchody, ty zavírají nejpozději v poledne den před letním slunovratem.

Ve Finsku jsou oslavy letního slunovratu velmi časté a běžně jsou zapalovány ohně na jezerech a na moři. Často jsou větve břízy /koivu/ umísťovány na obě strany předních dveří, aby vítaly návštěvníky. Švédsky mluvící Finové často slaví tak, že postaví májky /švédsky midsommarstång, majstång/. Někteří finští Švédové nazývají tento svátek Johannes podle finského výrazu Johannus, nebo přesněji po biblickém Janu Křtitelovi /Johannes Döparen ve švédštině/.

V lidové magii měl letní slunovrat velkou moc v noci a tehdy nastával čas pro mnoho malých rituálů, většinou pro mladé dívky, hledající nápadníky či toužící po plodnosti. Věřilo se, že bludičky zasvítí pouze o svatojánské noci, aby označily mýtický kapradinový květ, bájnou rostlinu kvetoucí pouze jednou ročně a označující poklad. Za starých časů dívky používaly speciální kouzla a nahé se nahýbaly nad studnu, aby v odrazu hladiny spatřily podobu svého budoucího manžela. V další tradici, která pokračuje dodnes, si svobodná žena shromažďuje sedm různých květin a umístí je pod polštář, aby snila o svém budoucím manželovi.

Důležitým rysem léta ve Finsku jsou bílé noci a půlnoční slunce. Vzhledem k umístění Finska kolem polárního kruhu jsou noci během slunovratu krátké nebo neexistující. To způsobuje velký kontrast k temnotě zimního období.

Během letního slunovratu je zvykem vyvěsit finskou vlajku v 18. hodin v předvečer noci svatojánské, aby vlála celou noc až do 21. hodin následujícího večera.

 

Zdroje:

Lonely Planet – Finsko

Rough Guides – Finsko

wikipedie

cestovani.idnes.cz

severskelisty.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář