Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co navštívit ve Finsku – Karélie – praktické rady VII - zajímavosti podél „Via Karelia“

28. 10. 2015

 

Vypíchnu zde zajímavé cíle, ať už turistické, či kulturně-historické, v pořadí, jakým jsme kolem nich projížděli, tj. ve směru z jihu na sever. Některé z nich si zaslouží samostatnou kapitolu.

 

Seznam:

Lappeenranta

Saimaa kanál a jezero Saimaa

Imatra

Parikkala

Ilomantsi

Möhkö a národní park Petkeljärvi

Hattuvaara

nejvýchodnější bod Finska Virmajärvi

Lieksa

národní Park Koli

Paateri

 

Jižní Karélie

Popsáno zde.

 

Lappeenranta

Popsáno zde.

 

Jezero Saimaa

Saimaa /švédsky Saimen/ je jezero na JV Finska. Jméno může označovat buď vlastní jezero Saima /1147km2, největší finské jezero/, nebo soustavu jezer Saimaa, ke které se započítávají /kromě jezera Saimaa/ i přirozeně propojená jezera okolo. Jezerní soustava Saima zabírá plochu 4400 km2, což ho řadí na 4.místo v Evropě po ruských jezerech Ladožském, Oněžském a švédském jezeru Vanern. Kotliny jezer jsou ledovcového původu rozšířené a uhlazené krycím ledovcem.

Jezero se skládá z vlastního jezera Saimaa /1377km2/ a dále přirozeně napojených jezer Pihlajavesi /713m2/, Haukivesi /320km2, hloubka 58m/, Orivesi /301km2/, Puruvesi /421km2/, Pyhaselka /361km2/, Enonvesi /196km2/ a dalších menších. Pobřeží je silně členité, často skalnaté, většinou pokryté lesy. Jezerní soustava má velice nepravidelný tvar, je roztříštěna četnými ostrovy a ostrůvky. Břeh měří celkem 15 000 km.

V jezeře se nachází asi 15 000 ostrovů a ostrůvků. Z toho je jich 4131 na vlastním jezeře Saimaa. Mezi největší města ležící na břehu jezera patří Lappeenranta, Imatra, Savonlinna a Mikkeli. Z jezera vytéká široká řeka Vuoksi, která se vlévá do Ladožského jezera a řada umělých kanálů, z nich nejdůležitější je průplav Saimaa /Saimaan kanava/, který jezero spojuje s Vyborgským zálivem /část Finského zálivu Baltského moře/ a řadou dalších jezer. Další kanály spojují jezero Saimaa s malými jezery ve východním Finsku a vytvářejí síť vodních cest. Tyto cesty se využívají zejména na převoz dřeva, minerálů, kovů, kůry a jiných nákladů, ale jsou též vyhledávané turisty. Jezero bývá pokryté ledem od prosince do května.

 

Saimaa kanál

Saimaa kanál je dopravní kanál spojující jezero Saimaa s Finským zálivem poblíž Vyborgu v Rusku. Kanál byl postaven v letech 1845 až 1856 a provoz byl zahájen 7.9.1856 /dle starého kalendáře: 26.8.1856/. Opraven a rozšířen byl v letech 1963-1968. Kanál tvoří systém vnitrozemských vodních cest a kanálů vzájemně propojujících jezera v jižně-centrální a jiho-východní části Finska v jezerní oblasti. Síť hlubokých kanálů v jezeře Saimaa s minimální hloubkou 4,2 metrů pokrývá 814 kilometrů.

Celková délka činí 42,9 km, z toho ve Finsku leží 23,3 km a v Rusku 19,6 km. Maximální možný ponor lodi je 4,35 metru.

Kanál křižuje 12 mostů pro motorová vozidla, z toho 6 z nich leží ve Finsku /3 pohyblivé, zejména zvedací a 3 nepohyblivé/, zbývajících 6 v Rusku /4 pohyblivé a 2 nepohyblivé/ a 2 železniční mosty, na každé straně hranice jeden, oba nepohyblivé.

Stezka podél kanálu je přístupná pouze pro cyklisty a je tvořená šotolinou, tj. pískem, štěrkem, kameny. V jednom úseku je nutné se dostat na druhou stranu vodního přítoku do kanálu, k čemuž slouží samoobslužný lodní přívoz. Jedná se o menší vor, který se ovládá pomocí systému kladek. Uveze jedno kolo a jednoho člověka, takže při více cyklistech je potřeba to otočit vícekrát.

Příjezd ke kanálu směrem z Lappeenranty: napřed je potřeba jet po cyklopruhu podél rychlostní komunikace na Imatru. Po asi 10 km je nutné odbočit doprava. Není to nějak extra značené, v zásadě je tam pouze značka upozorňující na muzem vpravo. Toto muzeum je věnováno kanálu Saimaa. Nevydávejte se po silnici č. 13, to je špatně, ta je určena pro auta. Cyklisté si musí pohlídat, aby se opravdu ocitli na cyklostezce, dost zle se hledá její začátek. Je nutné si držet směr na osadu Nuijamaa. Pro následovníky: nehledejte cykloznačky, které jsou všude předtím a potom, ale nikde v inkrimované oblasti. Odbočte na Soskua a zbytek už půjde samo.

 

020_saima.jpg

023_trajekt_ii.jpg

 

Imatra

30 tisíc obyvatel. Kdysi býval zdejší burácející vodopád oblíbeným místem zdejší šlechty, ale elektrárna, která tu byla vybudována v r. 1929, odčerpala vodu z původního koryta a připravila město o velkou část jeho kouzla. Dnes se voda vpouští do původního řečiště během úchvatné show, jež se pořádá pravidelně každé léto.

Imatra má množství rozptýlených „center“, většinou moderních, jež oddělují kilometry hlavních silnic a postrádají značení pro cykloturisty. Cyklopruhy tam samozřejmě vedou, ale odnikud nikam.

Pro turisty je nejzajímavější Imatrankoski, kde jsou peřeje, kde se i nachází turistická kancelář a většina restaurací a hotelů. Milovníci člunů, pláží a lázní zřejmě budou preferovat Imatran vapaa-aikakeskus /Městské rekreační středisko/, 7 km severozápadně od Imatrankoski.

Jedním z prvních návštěvníků oblasti byla Kateřina Veliká, která se v roce 1772 vypravila s celým svým doprovodem podívat na burácející vodopád v Imatře. Vroce 1929 řeku přehradila obrovská vodní elektrárna, největší ve Finsku. Dnes se voda vpouští do svého koryta pouze na 20-ti minutovou Show divoké vody, kdy se přehrada otevře a zahájí se světelná a hudební show. Místní se tu objevují již půl hodiny předem s pivem, aby strávili večer u své umělé Niagáry. Pohled na divoou vodu doprovází hudba Jeana Sibelia, v noci navíc světelné efekty.

Doporučuji ověřit si na www.gosaima.com „otevírací“ dobu vodopádů. Většinou bývá od slunovratu, tj. kolem 22.6, do konce srpna, resp. do 23.8. Zvláštní otevírací doba pak bývá kolem Vánoc.

 

032_imatra.jpg

 

Parikkala

Osada má 5300 obyvatel a je součástí regionu Jižní Karélie. Nachází se v okolí jezera Simpele a je součástí krajiny bohaté na kopce a eskery. Osídlení je datované od doby kamenné a bronzové. Hranice se různě posouvala. Největší dopad měla smlouva z Nöteborgu z 12.8.1323, která se odrazila na mírové smlouvě podepsané v r. 1947 se Sovětským svazem. Po 2. světové válce byla třetina území Parikkkaly předána Sovětskému svazu. Pravoslaví zde mělo velmi silný vliv již od středověku. Později se Parikkala stala známá díky místním mlékárnám. Parikkala získala nezávislost v r. 1617. V r. 2004 se 3 obce /Parikkala, Saari a Uukuniemi/ spojily, aby vytvořily jednu obec s názvem Parikkala.

Osada je přestupní železniční uzel k dosažení Savonlinny, města se slavným hradem Olavinlinna. Navštívili jsme jej v roce 2009, proto jeho popis zde neuvádím.

 

045_parikkala_i.jpg

045_parikkala_ii.jpg

 

Severní Karélie

Tato řídce obydlená provincie má překrásnou přírodu a ve zdejší divoké přírodě se volně toulají vlci, medvědi a rosomáci. V těchto nejodlehlejších končinách je možné tyto plaché tvory zahlédnout. Ruský vliv je zde dost patrný ve zdejších úžasných pravoslavných katedrálách a starých městech.

Severní Karélie byla několik století dějištěm opakovaných bojů Švédska a Ruska. Když v 17. století připadla velká část Karélie Švédsku, trpěla neustálými útoky Rusů a náboženská nesnášenlivost donutila pravoslavné věřící přecházet hranice do Ruska. Po Nystadském míru roku 1721 zůstala severní část Karélie švédským územím a jížní se stala součástí Ruska. Během zimní a pokračovací války se v této oblasti odehrálo mnoho tvrdých bojů. Zdejší města jsou moderní, jelikož ta původní srovnali se zemí Rusové během 2. světové války. V poklidných lesích často narazíme na zákopy, stará bitevní pole a pomníky padlým hrdinům.

 

Ilomantsi

Popsáno zde.

 

Národní park Petkeljärvi

Z Ilomantsi vede silnice č. 5004 na východ k ruské hranici. Prochází pestrou krajinou jezer do divoké, panenské přírody, ideální na pěší turistiku.

Odbočka z hlavní silnice č. 5004 k jednomu z nejmenších finských národních parků se nachází asi 14 km východně do Ilomantsi. Park má rozlohu 6,3 km2. Březové a borové lesy, eskery a trosky pevností z pokračovací války jsou protkané přírodními stezkami. /Esker je geomorfologická forma vzniklá činností ledovce. Vzniká ukládáním sedimentů podledovcových řek při jejich ústí nebo výplní podledovcových tunelů. Eskery mají tvar vlnících se úzkých hřbetů, připomínajících železniční násep – jedná se o zvlněné úzké hřbety z písku a štěrku/.

Park nám nebylo radno navštívit, i když jsme moc chtěli. V době, kdy jsme pobývali v Ilomantsi, pršelo více než dva dny v kuse, a nám se nechtělo chodit v dešti po podmáčené půdě, navíc nás odradila přístupová silnice k parku. Byť byla v prospektu uvedená jako „Highway to Möhkö“, dle mapy se jednalo o cestu bez asfaltového povrchu, krytou jen pískem či štěrkem a kameny. Mrzelo nás to, takže další bod na pomyslném programu nedosažených cílů. Teoreticky jsme ale na jeho návštěvu byli připraveni více než dobře včetně map.

Od jezera Petkeljärvi začíná 35 km dlouhá značená turistická stezka Taitajan Taival, nejstarší v Severní Karélii. Vede od jezera Petkeljärvi na severozápad k vesnici Mekrijärvi, asi 13 km od Ilomantsi. Parku vévodí dvě velká jezera, voda tvoří více než třetinu jeho rozlohy.

V samém srdci parku se nachází ubytovací středisko Petkeljärven retkeilykeskus, poskytují i informace o parku a nabízející mapy. Parkem vedou dvě přírodní stezky – Harjupolku /3,5 km/ a Kuikan Kierros /6,5 km/.

 

Möhkö

Finská nejvýchodnější vesnice Möhkö leží v provincii Ilomantsi v blízkosti ruských hranic. Vzdálenost od Ilomantsi činí 21 km, od nejbližšího města Joensuu 90 a od hlavního města Helsinek 540 km. Nejbližší letiště leží 100 km.

Řeka Koitajoki s jeho rybovolnou oblastí Möhkönkoski protéká osadou a nabízí vynikající možnosti pro pádlování a samozřejmě i krásné scenérie. Řeka Koitajoki protéká jak Finskem, tak i Ruskem, a vytváří meandry na obou stranách hranice. Několik kilometrů za Möhkö se řeka natolik rozšiřuje, že dostává podobu nádherného jezera zvaného Nuorajärvi.

Osada je dostupná po stejné výpadovce, jako národní park Petkeljärvi. Od jeho návštěvnického centra leží asi 7 km východněji.

 

Hattuvaara

Více zde.

 

nejvýchodnější bod Finska Virmajärvi

Více zde.

 

Lieksa

Více zde.

 

národní Park Koli

Více zde.

 

Paateri

Tato nenápadná víska, na ukazatelích naprosto neznačená, se nachází mezi Vuonislahti a Vuonisjärvi. Zde v tomto místě měla domov a ateliér nejuznávanější finská řezbářka Eva Ryynänen /1915 – 2001/. Jejím největším dílem je kostel Paateri, vytvořený v roce 1991, tedy v 76 letech. Trámy zdobí vyřezávané květiny a zvířata, nádherný oltář je vytvořený z pařezu, který kdysi patřil největší jedli ve Finsku. Zdi a podlaha jsou vyrobeny z ruské borovice a obrovské dveře vyřezané z kanadského cedru. Ve svém domě vyzdobila každý kousek dřeva a v jejím ateliéru, vedle rodného dobu, jsou vystaveny její úchvatné sochy. I dveře zdejší kavárny jsou jejím dílem – dvě obrovské čajové konvičky ze dřeva.

Její dílo se dostalo do povědomí široké veřejnosti ve Finsku až v 70. letech, i když tvořila od 30. let 20. století.

 

159_7_bratru_i.jpg

159_7_bratru_ii.jpg

 

Zdroje

Lonely Planet – Finsko

Rogh Guides – Finsko

wikipedie

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář