Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co navštívit v severním Finsku – zajímavé turistické cíle

3. 1. 2015

Popisovat zde budu zajímavé cíle v pořadí, jak jsme je navštěvovali my. Na rozdíl od kempů, kde jsem se zabývala všemi existujícími bez ohledu na to, zda jsme v nich spali nebo ne, se zde budu věnovat jen námi navštíveným místům.

 

Vrchol Sovintovaara

Z tohoto úchvatného, ale snadno dostupného vrcholu je možné spatřit celé jezero Inari jak na dlani. Až na vrchol vede asfaltka, takže se nahoru dostane prakticky každý a myslím, že by to šlo i s kočárkem. Vycházím z faktu, že my jsme až na vrchol vytlačili naše kola, jet se na nich nedalo, jelikož převážný sklon kopce činil 20%.

Základnou k přístupu je kemp Ukonjärven Lomakylä, ležící asi 22 km severně od letiště Ivalo, na jižním břehu malebného jezera Inari. Odbočka z hlavní cesty č. 4 /E75/ je značena opravdu stylově – ukazatelem na ztrouchnivělém stromě. Kemp z této odbočky je vzdálen asi 1,5 km.

Vlastní začátek trasy je asi 1,2 km od kempu směrem zpátky k hlavní cestě, tedy asi 300 metrů od odbočky na hlavní cestě. Na vrchol je to asi 1,5-2 km po asfaltové cestě, kam je zákaz vjezdu karavanům a automobilům s přívěsem, alespoň pokud jsem dobře pochopila význam značky, varující mimo jiné před stoupáním 20%. Zda lze ale až nahoru vyjet autem netuším, dole u rozcestí bylo zbudované malé parkoviště a přes cestu byla spuštěna závora, kterou jsme my cyklisté bez problémů objeli.

Na samotném vrcholu je vyhlídka, která je bohužel součástí komplexu muzea s kavárnou, která má dost pofidérní otvírací dobu, zavírala tuším dvě hodiny předtím, než jsme se tam ocitli my. Přístup k vyhlídce byl chráněn kamerovým systémem a obehnán vysokým plotem. Úplně všechno ale nedostupné nebylo, venku stálo jedno dělo a zrezivelý, prostřílený tank.

Otvírací doba kavárny je uvedená dole u rozcestí, takže si každý může spočítat, zda se mu vyplatí trmácet se až úplně nahoru. I při zavřené vyhlídce to stojí určitě za to. Nejlepší dostupná možnost, odkud lze nádherně spatřit jezero Inari, je totiž předposlední serpentina, samotný vrchol je totiž zalesněný, bez možnosti něco uvidět.

Ovšem i bez dosažení vyhlídky tento výstup rozhodně doporučuji všem turistům, kteří kolem jezera Inari projíždějí.

 

017_ukonjarvi_kemp.jpg014_inari_iiii.jpgwp_20140616_11_42_00_pro.jpg

 

Utsjoen kirkko /kostel ve vesnici Utsjoki/ a skanzen

Tento starobylý kostel leží asi 6 km jižně od osady Utsjoki u jezera Mantojärvi /Máttajávri/. Bohužel v době naší návštěvy /červen 2014/ byl zavřený, tak jsem si jej alespoň vyfotila zvenku, i s přiléhajícím hřbitovem obětí 2. světové války. Skanzen otevřený byl a naše snaha zaplatit vstupné vyšla vniveč, jelikož před prázdnou recepcí jsme v dešti čekali 20 minut než nás to přestalo bavit. Skanzen jsme si tedy prošli zdarma a téměř celý, pryč nás vyhnaly až intenzivní srážky.

Kostel byl postaven z šedého kamene v letech 1850-1853 ruským carem Mikulášem I a navržen byl architektem Lohrmanem. Kostel je malý, kapacita k sezení je 230 a má rozlohu 170 m2. Původně tady stál v letech 1700 starší kostel ze dřeva, který byl zasvěcen sv. Ulrice. Protože byl ve špatném stavu, byl zde postaven kostel nový z kamene.

Skanzen je velmi pěkný, rozhodně doporučuji jeho návštěvu alespoň těm turistům, kteří nehodlají zavítat do slavného muzea Siida v osadě Inari. Skanzen je postaven na místě původní vesnice, která byla známa již v roce 1725, ale pravděpodobně byla ještě starší, alespoň na to ukazují archeologické vykopávky. Význam lokality upadl kolem roku 1940, kdy to tu bylo v důsledku války evakuováno a většina budov se už neobnovila a spadla.

Přímo v Utsjoki doporučuji navštívit místní turistické centrum, kde je k shlídnutí pěkná expozice, věnovaná zejména lososům a místní historii.

 

048_kostelik_iiiii.jpg049_skanzen_i.jpg

 

Nejsevernější bod Finska a zároveň celé EU

Dalo by se říci, že ty body jsou rovnou dva. Jedním z nich se honosí kemp Nuorgamin Lomakeskus, ležící v osadě Nuorgam, která je nejsevernější osadou Finska a tím pádem i EU. Ten opravdový nejsevernější bod by měl být od kempu vzdálen necelé tři kilometry směrem východním, k norským hranicím, tedy brnkačka. Přesto se nám ho nepovedlo najít. Totiž to si tak šlapeme, šlapeme, šlapeme a hledáme to nejsevernější místo EU, když najednou podle cedulí zjišťujeme, že jsme v Norsku a to už pěkných pár kilometrů. Potupně jsme se vrátili zpátky do kempu, přičemž jsme ten nejsevernější bod opět luxusně minuli. Netušili jsme totiž, že jej tvoří obří plastový žlutý kámen. Opravdu není nějak viditelně značený a neporadím, jak přesně ho najít. Kdo na jeho objevení bude lpět, tak můžu jen doporučit, že jakmile uvidí cedule „Finnmark fylke“, „Deanu gielda“, „Tana kommune“, tak je již v Norsku a měl by to otočit. Hranice zde opravdu nikde není a jinak dotyčný nepozná, že se ocitl rovnou na norském území. No a komu to nestačí, tak si může na recepci v kempu v Nuorgamu koupit tričko s emblémem nejsevěrnějšího bodu Finska a EU zároveň.

 

065_nejsevernejsi_i.jpg

 

Jezero Inari

U jezera Inari jsme strávili plné 4 dny a rozhodně bychom měli program i při pobytu o den delším. Bližší info k jezeře zde, nyní uvádím jen praktické věci.

Loďku jsme si půjčovali v kempu Uruniemi, ve kterém jsem spali v chatce, ale podle mého se dá loď půjčit na více místech. Správce v Uruniemi nabízí motorový člun na celodenní projížďku po hladině, není třeba žádného povolení. Cena se odvíjí od síly motoru, 4 kW za 30€, 5 kW za 40€. Pokud se to někomu zdá moc, tak je potřeba si uvědomit, že dvouhodinová organizovaná výprava na jezero od informační kanceláře vyjde na 18€ na osobu s tím, že v lodi se s ním mačká minimálně dvacet dalších turistů.

My jsme na vlnách jezera Inari strávili asi 7 hodin, navštívili jsme impozantní ostrov Ukonsaarii /více zde/ a navštívili dva pohřební ostrovy. Rozhodně tuto plavbu doporučuji, jednalo se o jeden z nejkrásnějších zážitků při našem cykloputování severním Finskem. Pobřeží je totiž velmi členité a převážně bažinaté. Díky svým 3318 ostrovům vytváří spíše dojem labyrintu vodních cest než otevřené jezerní plochy. Jezero je obklopeno smrkovými a borovými lesy.

 

109_plavba_inari_i.jpg112_plavba_ukko_ii.jpg

 

Muzeum Siida http://www.siida.fi/contents/sami-museum

Siida je jedno z nejlepších finských muzeí, které nelze vynechat. Na jeho prohlídku doporučuji si vyhradit minimálně 4, spíše ale 6 hodin. Jde vlastně o dvě muzea, která jsou provázána a poskytují vyčerpávající přehled o Sámech a jejich prostředí. V hlavním výstavním prostoru je skvělá přírodovědná expozice, podrobně mapující laponskou /sámskou/ ekologii podle ročních období. Její součástí jsou krásné fotografie a informační panely. V centru sálu je podrobná expozice věnovaná Sámům od jejích bývalé polokočovnické existence do současnosti. V sousedním sále je pro změnu časová linie mapující sámskou prehistorii a moderní dějiny v souvislosti se světovými událostmi. V obou prostorech se konají vynikající krátkodobé výstavy sámských řemeslných výrobků a tradic.

Venku je původní muzeum, komplex budov pod širým nebem, které patří k postnomádskému sámskému životu. Většinou jde o originální stavby, které sem byly přestěhovány. Jsou mezi nimi farmy, spižírny i sousední budova, do jejichž dřevěných stěn ryli provinilci svá jména při čekání na ortel.

V zadní části budovy muzea je malý sál, v němž se několikrát denně promítají krásné záběry polární záře a jezera Inari.

 

sobi_hospodarstvi_iiii.jpgwp_20140701_13_22_46_pro.jpg

 

Pielpajärven erämaakirkko /Kostel v divočině/

Tento půvabný a úchvatný kostel je z Inari přístupný po značené pěší stezce /cca 7-7,5 km jedním směrem/ od parkoviště u muzea Siida. Další parkoviště, dostupné po šotolinové cestě, leží o 3,5 km dále na Sarviniementie, odkud je to ke kostelu asi 4,6 km pěšky. Stezka samotná je velmi špatná, vede přes kořeny nahoru-dolů a neobsahuje prakticky žádný rovný úsek.

Oblast kolem kostela byla po staletí pro Sámy významným obchodním centrem a první kostel zde byl postaven v roce 1646. Současná stavba je z roku 1760 a v 70. letech 20. století prošla renovací. Kostel je stále otevřený a strážený hordou krvelačných komárů.

Poblíž kostela je volně přístupný srub pro denní použití s plynovým vařičem, takže si tu poutník může uvařit čaj či kafe, nebo na ohništi opéct buřty, pokud si vše potřebné donese. Je tu i sauna a další srub, který slouží jako občasná fara. O letním slunovratu tu bývají bohoslužby a občas i svatby.

Kristianizace přišla na Inari v 15. století, v polovině 16. století byla postavena kaple u jezera a v místě zimní vesnice u Iso Pielpajärvi pak dřevěný kostel. Také tu byla malá farní vesnice s 30 až 40 domky, aby měli Sámové přicházející z velké dálky kde přespat.

První kostel zde byl postaven roku 1647. Byl pojmenován na počest švédsko-finské královny Kristiny /1626–89/, velmi zbožné královny, představitelky luteránské církve, která až na konci svého života konvertovala ke katolické církvi. Královna také darovala kostelu zvon a slavnostní oblečení pro pátera.

První kostel byl velmi malý 6,8 x 5,5 m, který nestačil všem farníkům. Navíc byl i špatně přístupný pro pastora z Inari, který jej navštěvoval zhruba dvakrát ročně. Proto ani bohoslužby zde nebývaly příliš časté.

Starý kostel nebyl prakticky opravován sto let, proto to s ním špatně dopadlo. Roku 1752 se z popudu vikáře Anderse Hellandera /1712–1757/ začal stavět kostel nový. Nový kostel byl dokončen roku 1760 a je to ten, co tu stojí dodnes.

V té době Inari spadalo pod farnost Utsjoki. Stavbu kostela měl na starosti Andreas Abraham Hellander /1705–1770/ ze Stockholmu, byl také stavitelem i o několik let staršího kostela v Utsjoki.

Dnes je to národní kulturní památka. Kostel byl renovován v letech 1975–76 tradičními metodami. V dnešní době jej má ve správě Metsähallitus.

 

120_pieljaparven_i.jpg120_pieljaparven_ii.jpg

 

Zdroje:

Lonely Planet – Finsko

Rough Guides – Finsko

wikipedie

www.severskelisty.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář